Dopis od pravnučky v roce 2010

Čekalo nás asi osm hodin čekání na noční autobus, naštěstí nás nějaká paní viděla, jak hezký máme krosny, a řekla nám, že  v nákupáku mají  možnost uložit je do depozitáře. Tak jsme je tam nechali a courali po okolí autobusového nádraží, stašnej hluk, strašněj chaos , strašnej smog. Koupili jsme si lístky na autobus dle doporučení  průvodce. Bohužel to nebylo, jak psali. Do autobusu pršelo, na moji sedačku nešlo nic položit a bylo v něm tak pět stupňů. Pak řidič pořád troubi. A ještě prodali naše  místa  i jednomu místnímu, tak nás posadil dopředu ke koši, kde jsme si nemohli ani natáhnout nohy…Místo deseti hodin jsme jeli asi čtrnáct.. Ale dojeli jsme do Legezpi Tady jsme měli vybrané ubytování, kde bylo plno, tak nás nějakej taxíkář odvezl jinam a je to tu moc hezké, koupelna na pokoji, klimoška a, jak jsem teď zjistila, tak wi-fi. Odpoledne jsme sháněli na mt. mayon (sopka) a našli jsme kluka  úplnou náhodou z lonely planet  tak jsme dnes v sedm vyrazili, chvíli pršelo, nedalo se dýchat, jak bylo horko, sopku jsme neviděli ani jeden den. Kvůli  mrakům, ale musí být krásná, občas se jí kousek vynořil. Cesta asi pět hodin. Filu zasáhla jakási kopřivka, prý přestane svědit za pět dní. Jedli jsme něco po fast  foodech a něco na tržišti krom pavouka. Teď koukám, že máme v pokoji ještěrku. Zítra jdeme zkusit štěstí  na žraloky, tak uvidíme, jestli je uvidíme. Jinak jsme potkali jedny jediný turisty, ale už jsou pryč, takže jsme tu asi sami jediní bílý mezi  mezi Filipínci. Děti se vždycky leknou, pak zamávají a křičí „hello sir, hello madam“. No a pokračování příště. Mějte se. Psaní na tom telefonu mi moc nejde.