Očima mé babičky

Moje babička nikdy nebyla jedna z těch, co by si na komunistický režim stěžovali. Říká, že každá doba má své plusy a mínusy. Není to tak, že by s režimem souhlasila, ale nikdy neměla potřebu vzdorovat. Brala situaci takovou, jaká byla a přizpůsobila se jí, jak jen mohla. Ona osobně se nikdy necítila nijak utlačována. Věděla, že má sociální jistotu, co se práce, bydlení a zdravotní péče týče. Odstěhovala se z venkova do města, protože se chtěla vyučit cukrářkou. Bydlela v domě s mým dědečkem, na který si vzali novomanželskou půjčku a ta jim pomohla odstartovat společný život.  Pracovala v Interhotelu v Brně jako cukrářka a práce ji bavila. Ráda vzpomíná na podnikové výměny, kdy jezdívala na východ za prací. V roce 1966 takhle byla v Bulharsku, kde pracovala v místním hotelu. Podnik také pořádal rekreace, kdy společně s kolegy jezdili do lázní. Pořádaly se taky různé večírky a oslavy v rámci podniku, které byly povinné. Oslavoval se Den žen, Den práce nebo První máj. Před Vánoci všichni zaměstnanci dostali různé ovoce a čokolády, co si mohli odnést domů pro děti. Potom, co ovdověla se sama starala o moji maminku a tetu. Peněz měla tak akorát, aby je uživila a ve škole o ně bylo postaráno. Babička nikdy nevstoupila do strany, a tak jakožto věřící chodila každou neděli do kostela, aniž by to někdo řešil nebo jí to zakazoval. Babička nevidí všechno jen ve špatném světle, ale soustředí se na to, v čem jí režim usnadnil život.