Vzpomínky mého dědečka na běžný den v druhé polovině 20. století

Můj dědeček často vzpomíná na období, kdy pracoval jako přidavač na stavbě hájovny. Kvůli tomu, že jeho otec byl kulak, nemohl pokračovat ve studiu a musel se vydat na cestu tvrdé fyzické práce. Žil v maringotce poblíž stavby, kde každý den začínal brzy ráno.

Jedno takové ráno začalo kolem páté hodiny. Vstal z jednoduchého lůžka v maringotce, oblékl si pracovní oděv a vydal se ke studánce, kde nabral dva těžké kýble vody. Voda byla potřeba na přípravu malty, která se míchala ručně v prostorné kovové míchačce. Přenášení vody bylo únavné samo o sobě, ale to byl teprve začátek dne.

Na stavbě čekalo několik úkolů. Nejprve pomáhal připravovat maltu – lopatou ji míchal s cementem a pískem, dokud nevznikla správná konzistence. Jakmile byla malta hotová, začal nosit cihly k zedníkům, kteří je pokládali na základy stavby. Nosil je v těžkých dřevěných nosičkách, které musel držet oběma rukama, aby mu cihly nevypadly.

Později během dne přicházela řada na úklid prostoru kolem stavby. Pomáhal odklízet odřezky dřeva a zbytky materiálu, aby zedníci mohli pokračovat v práci bez překážek. Součástí jeho práce bylo také udržování ohně v malé peci, kde se připravovalo jednoduché jídlo pro dělníky.

Odpoledne se věnoval přenášení střešních tašek, které bylo nutné naskládat do připraveného prostoru. Byla to neustálá rutina – nabrat, přenést, uložit – a to vše v tempu, které vyžadovala stavba. Večer, když skončil, měl ruce unavené a občas i rozedřené od drsného náčiní, ale věděl, že ho další den čeká totéž.

Po tomto roce na stavbě se jeho život změnil. Dědečka přijali na učební obor opraváře zemědělských strojů, kde se začal věnovat technice. Později, v roce 1956, byl přijat na zemědělskou školu v Litomyšli, kde si dodělal maturitu a otevřely se mu nové životní možnosti.