Vzpomínky mojí prababičky na život za 2. světové války

Vzpomínky mojí prababičky na život za 2. světové války.

Moje prababička se jmenovala Anna Vaňková. Narodila se v roce 1920 v malé vesnici v Jižních Čechách. Její rodina vlastnila zemědělskou usedlost a celé dny pracovali na polích a pečovali o dobytek. Prababička měla dvě starší sestry a mladšího bratra. Moc ráda chodila do školy. Pilně studovala a chtěla se stát učitelkou.

Když ji bylo devatenáct let, vypukla 2. světová válka. Vážně jí hrozilo totální nasazení v továrně v Německu. Jako záchrana se tehdy jevil sňatek. Vdávala se proto mladá a na plány stát se učitelkou musela zapomenout. Do roka po svatbě v únoru 1942 se narodila moje babička Marie.

Život za války byl těžký. Každý statek musel pravidelně odvádět část obilí, mléka a masa. Prababička s pradědečkem tak měli spoustu práce se zajištěním obživy a trávili hodně času prací na polích. Malou Marušku přes den často hlídal stařeček – pradědečkův otec. Stařeček už špatně viděl a hůř i slyšel.

Jednoho dne z jara roku 1945 se na dvoře statku objevil ruský voják. Doma byla právě jen malá Maruška se stařečkem. Stařeček v mládí prožil 1. světovou válku jako důstojník rakousko-uherské armády. Naučil se velmi dobře německy. Jakmile vojáka uviděl, zřejmě si vybavil léta v armádě a spustil plynulou němčinou. Voják strhl pušku z ramene, zamířil na stařečka a něco na něj rusky křičel. Tříletá Maruška vycítila, že situace se nevyvíjí pro stařečka dobře. Vrhla se s pláčem vojákovi k nohám a česky ho prosila, aby stařečka nezabíjel. Naštěstí se právě vrátila prababička z pole a nedorozumění se rychle vysvětlilo. Na statku pak několik týdnů bydlel celý oddíl sovětské armády, než je odveleli dál na západ. Moc tehdy nechybělo a stařeček by se konce války nedožil.

Prababička byla moudrá a klidná žena, s životním nadhledem a smyslem pro humor. Sem tam ale i při běžném rozhovoru zmiňovala přání: „Jen aby nebyla válka.“