Konec druhé světové války pohledem 10letého chlapce

„Ve městě válka neexistovala“

Můj dědeček Ladislav Svoboda vyrůstal spolu se svými rodiči a s čtyřmi sourozenci v malém domku v Novém Městě na Moravě. Za druhé světové války se ve městě neválčilo, chudoba a nouze však panovaly i tam. Obchody byly prázdné a všeho byl nedostatek. Pro dědu a jeho rodinu to byla doba obzvlášť těžká, protože jeho tatínek Josef Svoboda v první světové válce přišel o nohu. Celou rodinu musela živit malá trafika, kterou mu jakožto válečnému invalidovi přidělilo Rakousko-Uhersko. Mému dědovi bylo za druhé světové války teprve 10 let. Doma trávil jen málo času, žil s klukama venku. Zažil proto spoustu zajímavých, avšak i nepříjemných zážitků, které si stále živě vybavuje.

„Občas k nám do trafiky vtrhli partyzáni, kterých bylo v lesích spousta, a sebrali nám cigarety a alkohol. Jinak tady byl klid, ve městě válka neexistovala“, říká děda. „Za protektorátu k nám akorát byli na obecní úřad dosazeni dva němečtí důstojníci, Fritz a Pankrác. Můj táta se s něma dobře znal, chodili spolu hrát karty,“ vysvětluje děda.

Když probíhal boj o Brno, přijel jednou do novoměstské nemocnice lazaretní vlak s raněnými německými vojáky. „My tam stáli a jen přihlíželi, jak raněný přenášejí na nosítkách z přeplněných dobytčáků. Dodnes si pamatuju ten hrozný nářek a sténání vojáků zmučených bolestmi. Jako desetiletý kluk jsem je nevnímal jako vrahy, bylo mi jich líto,“ připouští děda.


Nekonečná kolona vojáků

Když Němci u Brna prohráli, prchali pak přes Nové Město před blížící se Rudou armádou. „Byla to nekonečně dlouhá kolona tvořená nákladními auty, transportéry a motocykly, která pomalu postupovala hlavní Ždárskou ulicí přímo před okny našeho domku,“ vzpomíná děda. „Chtěli se dostat k Američanům, Rusů se hrozně báli.“ Prchající vojáci ještě rychle do příkopů odhazovali své cennosti, jelikož už tušili, že je sovětská armáda dožene a vše jim zabaví. „Někteří svoje poklady dokonce zakopávali,“ dodává děda, a ukazuje mi německé kapesní hodinky, které našel zahrabané na poli.

Sověti na Němce útočili letadly, většinou po nich stříleli z kulometů nebo házeli bomby. Při každém náletu se Němci před kulkami ukryli v nejbližších domech. „Někdy k nám vlítlo do baráku i 10 chlapů a ze dvorku stříleli po letadlech,“ říká děda.

Horší bylo bombardování, před tím se ukrýt nedalo. Při náletech byly zasaženy dva domy a zemřelo několik civilistů. „Nebezpečí nám hrozilo všude. Němci to tady mohli zablokovat proti Rusům, jak to udělali v jiných městech a my bychom se ocitli uprostřed válčící fronty. Rozhodli jsme se proto ukrýt do lesa. Cestu nám však odřízla ta nekonečně dlouhá kolona, přes kterou jsme se neměli šanci dostat. Jeden německý důstojník nás uviděl a zvednutím ruky dal celé koloně rozkaz zastavit a pokynul nám k průchodu. Rychle jsme toho využili a následně se ukryli v lesích. Za necelé dva dny už naštěstí přijeli Sověti a my se mohli vrátit domů,“ vzpomíná děda.

„Sověty jsme nevítali, byli jsme prostě zvědaví, nevěděli jsme, co přijde… Hlavně jsme chtěli mít za sebou tu strašnou válku,“ vybavuje si děda. Sovětská armáda spolu s Rumuny pak Němce dostihla u Žďáru, kde je odzbrojili a jako své zajatce je hnali zpátky stejnou trasou přes Nové Město. „Začínalo už být vedro a Němci měli hroznou žízeň. Máma se nad něma slitovala a dala jim před dveře kýbl s vodou a hrnkem. Zajatci se tam ve frontě chodili napít. Jeden mi za ten doušek vody dokonce zaplatil svým stříbrným prstenem s lebkou a zkříženými hnáty, který se mu podařilo ukrýt před Rusy,“ dodává děda.


Sověti ve městě

Potom co zajatecký průvod odtáhl a válka konečně skončila, neměli obyvatelé Nového Města ještě úplně vyhráno. Sedm tisíc sovětských a rumunských vojáků se zastavilo a dalších několik měsíců zůstalo v Novém Městě. Do každé domácnosti bylo přiděleno několik vojáků. K dědově rodině přiřadili dvě mladé Rusky. „Jedna se jmenovala Nina a druhá Marusja. Byly to hrozně hodný holky a se vším nám pomáhaly. Jelikož to byly zdravotní sestry, občas nám Rusové domů přinesli zraněnýho a ony ho tam v pokoji ošetřovaly,“ vzpomíná děda.

Z tohoto období zůstaly dědovi v paměti také nepříjemné vzpomínky: „Když část ruské armády pokračovala dál, v uličce za naším domem nějaký civilista vystřelil ze signální pistole. Spatřil to ruský důstojník, sesedl z koně a narušitele rozstřílel samopalem. Já jsem stál deset metrů vedle.“


„Byl to cirkus, boží dopuštění.“

Sovětští a rumunští vojáci se ne vždy chovali vzorně. „Všichni pili alkohol a prováděli psí kusy. Jednou se po naší ulici poflakoval opilý ruský poddůstojník, všiml si ho jeden důstojník a zavlekl ho do boční uličky, kde ho nejspíš zastřelil. To jsem naštěstí na vlastní oči neviděl.“

Všude stály vraky tanků a jiných německých vozidel, v příkopech i na ulicích se válely odhozené zbraně. Vzít si nějakou domů bylo přísně zakázané a také velice nebezpečné. „Jeden kluk z ulice, bylo mu patnáct let, si hrál s granátem a roztrhalo ho to na kusy. Přesto jsem neodolal a vzal si domů jeden kulomet a krásnou křesadlovou pušku, ještě z napoleonských válek, kterou si asi nějaký německý voják přinesl jako suvenýr z Ruska. Schoval jsem to na půdě za trám. Táta to uviděl a oznámil to četníkům, kteří mi všechno kromě německé helmy a bajonetu zabavili. Bajonet mám dodnes v pokoji pověšený na stěně, připomíná mi všechny ty hrůzy.“


Vzpomínky žijí dál

Děda si vzpomínky na tu dramatickou dobu neustále vybavuje, přestože už od ní uběhlo skoro osmdesát let. „Byla to doba drastická a krutá, zůstane ve mně navždy,“ zamýšlí se děda.
Děda si o všem, co zažil během druhé světové války, rád povídal se svými kamarády, kteří pamatovali zase jiné příběhy. Dnes už je však děda sám a se svými myšlenkami se nemá komu svěřit. Byl proto rád, když se se mnou a se všemi lidmi, kteří dočetli tento článek až sem, mohl podělit aspoň o některé ze svých zážitků.