Vzpomínky na Lidice

Moje babička mi vyprávěla spoustu jejích vzpomínek z celého jejího života, ale vždy mě nejvíc zaujala jedna, a to o mojí prababičce. Prababiččina maminka totiž zemřela již roku 1930 krátce po porodu na Šumavě, proto moji prababičku vychovávala její babička, se kterou bydlela před 2. světovou válkou a na začátku války ve vesnici Makotřasy blízko Lidic a chodila do školy v Lidicích.

Na jaře 1942 se naštěstí rozhodli přestěhovat a 10. června 1942 už prababička bydlela opět na Šumavě. Díky tomu možná přežila. Lidice byly ten den vypáleny, domy srovnány se zemí, všichni muži zastřeleni, ženy poslány do koncentračního tábora a děti skoro všechny zplynovány.

Prababička často vzpomínala na děti a lidi, které znala a taky na faráře-pátera Štemberka, který učil děti ve škole náboženství. Toho jediného Němci propustili, aby odešel. Štemberk byl ale statečný a řekl, že půjde na smrt se svými muži. Před zastřelením ho ještě Němci zmlátili.

Moje babička již od dětství chodívala se svou maminkou každý rok do Lidic, a to vždy na výročí vypálení Lidic německou armádou během druhé světové války a tyto návštěvy hluboce prožívala a ovlivnilo ji to v dalším životě.