Vyprávění mého dědy

Vybrala jsem si dvě z několika vzpomínek, o kterých mi vyprávěl děda. Jsou to takové kraťoučké úryvky z jeho života.

Jako první příběh jsem si vybrala, jak dědu vyloučili z pionýra.

Děda chodil na základní školu Leninova 68. Ve čtvrté třídě byla celá třída zařazena do pionýra a každému z žáků uvázali červený pionýrský šátek. Později se ve škole psala slohová práce Dopis sovětským pionýrům. Děda už to měl skoro hotové a jeho spolužačka mu podstrčila svůj sloh a poprosila ho o pomoc.
Na jejím papíře bylo napsáno něco jako: Milí sovětští pionýři, máme vás moc rádi a těšíme se na vás. Děda si to přečetl a opravil to na: nemáme vás rádi a netěšíme se na vás. Spolužačku nenapadlo nic lepšího, než se přihlásit a říct: „Soudružko učitelko, podívejte, co mi tady Košťál napsal.” Pak se to řešilo v rámci pionýrské organizace. Později svolali celou školu do tělocvičny a dědovi odebrali pionýrský šátek. Děda tak byl jediný na škole, kdo nebyl v pionýru.


Druhý příběh, který jsem si vybrala je o kádrových prověrkách.

To už děda chodil do práce. V podstatě tu existovala jen jedna politická strana (komunistická), i když formálně zde byly ještě nějaké další – např. sociálně demokratická a lidová. Každý rok se dělaly kádrové prověrky a muselo se ke komisi. Po několika otázkách se dědy zeptali, jestli děda čte stranický tisk? Děda řekl, že ano, že čte Svobodné slovo (deník sociálně demokratické strany). S naštváním mu odpověděli, že to není stranický tisk, že mysleli, jestli čte stranický tisk vládnoucí komunistické strany. Tak mu přikázali se přihlásit do tiskového střediska, že každé ráno bude mít noviny ve schránce a že si má vybrat Rudé právo nebo Rovnost. Děda jim řekl, že před prací doma nestíhá číst noviny, ale že jezdí z Nového Lískovce, tak že si tam bude kupovat noviny v trafice a bude to číst v tramvaji. Ale jak to bylo doopravdy? V Lískovci nejezdila ani tramvaj, ani tam nebyla trafika. Po převratu v roce 1989 předseda komise najednou otočil. Potkal dědu a ptal se ho, jestli nemá Svobodné slovo, že ho přece odebíral. Děda mu to vrátil otázkou: „Ty a Svobodné slovo? Já přece odebírám Rovnost, vždyť jsi mi to nařídil.“ Řekl to před lidmi, všichni se otáčeli.