Konec 2. světové války očima Miloslava Šipky

V textu jsem použila některé zastaralé výrazy nebo nespisovné tvary z důvodu dosažení lepší autentičnosti.

Vzpomínka č.1
V roce 1941 jsem ukončil 9. třídu ve Veverské Bítýšce. Dva roky jsem se učil u stavitele Lišky. Obor tesařství a stavitelství.
Bylo nás tam celkem 13 učňů. Firma byla v Brně, Králové Poli, ul. Vrchlického 92. Patřil jsem mezi tři vybrané učně, které poslal pan Liška v roce 1943 do průmyslové školy stavební. V listopadu téhož roku byla škola zavřena.
Byli jsme posláni do Oslavan. Na dole Anna jsme v Padochově spouštěli výdřevu. Tam jsme byli až do dubna 1944. Potom následovala práce v Královopolské strojírně v Brně, kde jsem pracoval na fréze. Dvakrát v týdnu jsme měli výuku. Chodili jsme do Králova Pole denně pěšky, jiná doprava neexistovala. Od března roku 1945 jsem už byl doma.

Vzpomínka č.2
Od poloviny dubna 1945 jsme v obci slyšeli dunění dělových střel. Přelétaly svazy bombardovacích letadel. V noci byly vidět záblesky.
Začal jsem psát deník.
22.dubna byl nálet na Brno.
Hřměla děla. Noc nebyla klidná. Obloha byla neustále osvětlena. Lidé nespali, pocházeli po dědině.
Ve dnech 23. a 24. dubna totéž. Zvuky se zesilují. Blíží se fronta.
25.dubna kolem 4.hodiny ranní byla celá vesnice na nohou. Byla přeplněna motorizovanými jednotkami německého vojska. V části obce, zvané Úvoz, je plno motorových vozidel, děl a vojáků. Velká auta ukrývají vojáci do selských usedlosti, kde jsou chráněna před nálety ruských letadel.
Od toho dne ustala práce na polích. Lidé se zdržovali doma. Nikde se nepracovalo. Nikam se nedalo odjet. Doprava neexistovala. V částech Chudčic, Na Padělcích a Na Záhonech, zakopali vojáci děla. Před naším domem, pod košatou hruškou, je skryto nákladní vozidlo s radiostanicí.
Celá dědina je plná vojáků, kteří se ubytovávají po domech. Domácí obyvatelé se skrývají ve sklepích či odcházejí do lesů, kde si stavějí bunkry. Dopoledne téhož dne odcházím s bratrem Vaškem a kamarádem Frantem Kudláčkem do lesa, vyhlédnout místo pro bunkr. Cestou jsme našli spousty letáků psaných v němčině, vyzývajících německé vojáky ke složení zbraní.
Na polích od Sentic pozorujeme boje, které se odehrávají nad Kuřimí. Část letadel se odpoutala ve směru na Chudčice a Vev. Bítýšku. Piloti zjistili místa ukryté techniky a spustili asi 8 bomb. Jedna z nich spadla do sousedního Kudláčkova domu, kde zranila majitele pana Kudláčka. V našem domě jsou nastěhováni čtyři vojáci, kteří spí v ložnici. Rodiče jsou v kuchyni. Já s bratrem spávám ve sklepě. Je tam vlhko. Ráno je vše navlhlé a mokré. Přes den to sušíme na plotě. Ve sklepě máme ještě brambory a řepu pro dobytek.
26.dubna – čtvrtek
V nočních hodinách část aut opouští vesnici směrem k Drásovu a Senticím. Děla jsou v palebném postavení a střílejí směrem na Nové Dvory a hrad Veveří. Švagr Laďa Dufek (od sestry Albíny) odešel ráno do lesa spolu ostatními vesničany zajistit pro nás úkryt. Ve večerních hodinách jsme odvedli s bratrem Vaškem sestru s dětmi do lesa. Vznikla tam nová osada. Byli tam již občané z horního konce dědiny. Z dálky již byl vidět kouř z ohňů. Bylo to hrozné provizorium. Bez nutné hygieny. Bez dostatku potravin.
27.dubna – pátek
Houstnou dopady šrapnelů. Němečtí vojáci, kteří sídlí u nás v domě, chodí v noci klást miny k Moravským Knínicím, Kuřimi a České. Nášlapné miny kladou v lesích a na Skalách. Ve dne spí. Každou noc je slyšet kulometná palba v lesích, kde se střetávají Němci s ruskými průzkumníky. V krátké vzdálenosti od nás slyšíme jasné rány z pušek a samopalů.
28.dubna – sobota
Dopoledne jsme se s bratrem osmělili vstoupit do ložnice, kde spali němečtí vojáci. Na stole tam ležela taška s doklady. Na jejím povrchu byla přilepena francouzská trikolora. Jeden z vojáků se probudil, zvedl tu tašku a ukázal na trikoloru. Dal najevo, že je Francouz (byl to voják z okupované Francie-musel bojovat proti Rusům a spojeneckým armádám). Řekl, že Němec... bude „kaput.“
29.dubna – neděle
Přes den byl klid, ale večer děsivá palba. Kolem osmé padl do domu mé sestry Julie Na Podloučí granát. Vážně zranění byli odváženi na vozíku do tišnovské nemocnice. Jeden občan mrtvý.
Od 21:30 strašná palba od hradu Veveří a ve směru od Veverských (dříve Německých) Knínic. Naše vesnice na všech koncích je v ohni. Přes mohutnou střelbu vylézáme s bratrem ze sklepů a chráníme, co se dá. Dům naproti hoří. Přistavujeme žebřík. Nosíme vodu z naší studny a kbelíky zaléváme hořící seno. Ochotně nám pomáhá i ten francouzský voják. Tato nevysvětlitelná skutečnost nám dodávala odvahu a mírnila strach. Během této noci shořelo pět domů.
30. dubna – pondělí
Na Vev. Bítýšku byl v dopoledních hodinách nálet americkými bombardéry. Přes den palba. Do naší vesnice dopadají granáty. Hoří další tři domy.
Německé tanky, které jsou pod svahem u průřezu (jezdila tudy železnice) střílejí směrem k hradu a na Stráž. Tam je již předvoj ruské linie. Večer, přikrčeni pod naší hruškou, sledujeme s bratrem ohnivé čáry na obloze, které po dopadu zapalují půdy našich domů.
1.května – úterý
Silná dělostřelecká palba. Tanky stále střílí směrem k hradu. V dědině je vidět pouze pohyb německých vojsk. Civilní obyvatelstvo nevychází.
2.května – středa
Vydali jsme s kamarádem Frantou za vesnici k lesu, tam kde byli schovaní naši. Šli jsme po mezi a náhle spatříme letadlo. Řítilo se na nás a začala palba z kulometů. Rozprchli jsme se do stran. Střely tu mez rozsekaly. Naše duchapřítomnost ... a hlavně … měli jsme velké štěstí. Bylo to ruské průzkumné letadlo.
3. května – čtvrtek
Den poměrně … relativně klidný. Přes den drobné nálety … dunění děl … večer kulometná střelba ... svítící žhavé střely. Němečtí vojáci opět večer odcházejí na noční kladení min a na průzkum.
4. května – pátek
V naší ulici byla veřejná studna. Tři němečtí vojáci k ní přicházeli. Začali pumpovat vodu, asi se chtěli napít. V tom okamžiku proletělo letadlo, které shodilo bombu. Přímo na poklop studny. Dva vojáci spadli do vzniklé jámy a třetí ležel o kus dál rovněž mrtev.
5.května – sobota
Byl jsem se podívat přes les dolů do údolí řeky Svratky. Bítýšští občané tam byli vystěhovaní. Měl jsem tam spolužačky z měšťanské školy. K převozu přes řeku na druhou stranu tam sloužila malá pramice. Na zpáteční cestě mne zastihl déšť.
Z houštiny vyšli tři ozbrojení muži. Byli to partyzáni. Zkontrolovali moji totožnost. Jak mi v té chvíli bylo ... nebudu raději popisovat. Začalo se stmívat a ozvala se silná dělová i kulometná střelba. Celý promočený jsem se proplížil příkopy k naší vesnici.
6.května – neděle
Déšť neustával. Cesty byly rozmáčené. Pro tento hustý déšť jsem nedělní slíbenou návštěvu za řeku neuskutečnil.
7.května – pondělí
Rány z děl i kulometů byly silnější. Ruská vojska se přibližovala do našeho kraje. Noc nebyla klidná. Téměř jsme nevycházeli z domu.
8.května – úterý
Neprší. Dopoledne jsem opět navštívil spolužačky v údolí Svratky. Podnikl jsem cestu proti proudu po pravém břehu řeky až k Březině. Hořela tam německá auta, která vojáci sami zapálili. Německá vojska prchají směrem k Jihlavě. Došel jsem až do Tišnova, kde již vlály československé vlajky. Občané nosili trikolory.
Rychle a udýchán jsem běžel zpět do Chudčic. Lidé nevěřili mým zprávám. Přesvědčily je až následně likvidace pozic německých vojáků v obci.
Posledních pět pancéřových tanků stálo na silnici (v místě před dnešním kulturním domem v Chudčicích) a ještě pálilo směrem k hradu Veveří. Potom je zavezli do polí a střelami „panzerfaust“ je sami zlikvidovali. Auta hoří. Němci prchají. Někteří na ukradených kolech. Jiní pěšky. Všichni směrem k Tišnovu. Je na nich vidět strach z blížící se ruské armády. Místní lidé již oslavují všelijakým alkoholem. Konec nacistického utlačování!
9.května – středa
Tento den je oslavován jako národní svátek.
Dopoledne vstoupila vítězná ruská armáda do naší vesnice. Přijelo i rumunské vozatajstvo. Bojová technika, děla, povozy i polní kuchyně ... vše bylo přepravováno koňmo. Velitelé rovněž na koních. Prováděli prohlídky domů, kde hledali Němce. Přitom i brali, co bylo k snědku. Měli hlad. Nezdrželi se dlouho.
Rozkaz velitelů zněl: rychlý postup na Prahu. Dostižené Němce dát do zajetí. Začalo oslavování. Radost i smutek s pláčem nad ztrátou těch, kteří neměli to štěstí dožít se konce války.
Nebylo jich málo. Bylo nutné začít obnovovat zničené. Práce, které bylo opravdu mnoho, pomáhala zapomínat.