Jak moje prababička utekla z Reichu

Moje prababička se jmenovala Věra Antonínová, provdaná Šrollerová, a narodila se 13. 7. 1924 v Brně.

V roce 1944 byla poslána jako totálně nasazený ročník do Německa, do Lipska. Vždy, když o Německu mluvila, tak ho nazývala Reich. Pracovala tam u pásu v letecké továrně. Práce nebyla fyzicky náročná, ale dvanáctihodinové směny z toho náročnou práci udělaly. Jídlo dostávali většinou pouze v podobě řídké polévky. Úsek, kde prababička v továrně pracovala, měl na starost starý Němec, který napadal na jednu nohu. Prababička na něj vzpomínala v dobrém, protože i když byl přísný, co se práce týkalo, tak děvčatům ze svého úseku tajně nosil jídlo, aby neměla hlad.

Prababička také vzpomínala na to, že totálně nasazení spali na kavalcích v lágru, všude byly štěnice a vši. Ale i přes tyto náročné podmínky si moc rádi zazpívali české a moravské písničky.

Jak se blížil konec války, tak se čím dál víc bála o svůj život, protože spojenci Německo intenzivně bombardovali. A v Lipsku začaly být na denním pořádku vyhlašované poplachy kvůli bombardování.

Jednoho dne se rozhodla, že i se svým hochem – mým budoucím pradědečkem – utečou. Utíkali nejprve pěšky, potom nasedli na vlak a vraceli se domů. Ještě na území Německa najednou vlak začal zpomalovat a oni uslyšeli letadla, takzvané hloubkové letce. Hodně lidí v panice začalo z vlaku vyskakovat a utíkali do lesa. Všichni si mysleli, že letadla provádí nálet na vlak. Prababička o těchto letcích mluvila jako o kotlařích. To proto, že při náletu rozstříleli kotel vlaku. Naštěstí tento vlak nechali letci odjet, aniž by ho zničili.

Musel to být pro prababičku velmi stresující zážitek, protože i po více než 70 letech od té události si vybavovala všechny detaily, když jsme si s ní s maminkou o konci války povídaly.