Cenzura nacistického režimu a Hlas svobodné republiky

Naši předkové neznali svobodu projevu takovou, jakou ji známe dnes. Za druhé světové války občané okupovaného protektorátu Čechy a Morava riskovali svobodu, nebo dokonce život, když dávali najevo svůj názor, který se byť jen zhleka lišil od toho Nacisty určeného za správný. Mnozí občané si však byli dobře vědomi toho, že zdroje jim podsouvané režimem jsou zmanipulované a nepravdivé. Jedním z nich byl také můj prapradědeček, jehož příběh mi dnes vypráví jeho dcera a moje prababička Věra.

Psal se rok 1944 a Jan Svoboda provozoval již několik let hospodu se svou ženou Marií na náměstí v Masarykově čtvrti. Stejně jako spousta dalších, v temnotě držených, občanů Protektorátu, chtěl vědět jak postupují vojska Spojenců a zda se skutečně blýská na lepší zítřky pro naši vlast. Tehdy byly v provozu tajné vysílačky Velké Británie a od roku 1941 i SSSR, jejich poslech byl však zakázán pod hrozbou trestu smrti. Prapradědeček poslouchal zahraniční vysílání, přestože bylo těžké je naladit a nacisté je rušičkami blokovali, každý den vzadu v kuchyni hospody. Dával si dobrý pozor, aby se o jeho poslechu nikdo nedozvěděl. Nástroj (ne)spravedlnosti nacistického režimu Gestapo měl vždy nastražené uši.

"Jednou zapomněl, že byl rozhlas zapojený i v lokále." vzpomíná prababička. Navíc byla v létě otevřená okna do ulice, aby se hospoda vyvětrala. Hlas svobodné republiky - vysílání BBC z Londýna - tak mohla slyšet celá ulice a dokonce i osazenstvo nedaleké policejní služebny. "Bylo to několik týdnů plných strachu, mysleli jsme, že nám každou chvíli zaklepou na dveře a tatu odvedou".
Nakonec, snad díky slušnosti sousedů a kolemjdoucích, nebo třeba štěstí, se tajná policie neobjevila a zdánlivě vše dobře dopadlo.

To ještě nikdo netušil, že za necelý rok pradědečkovi vezmou život ti osvoboditelé, které tak netrpělivě očekával.