Příběh mé prababičky ze začátku 50. let

Žila zde v chudé rodině až do svých 17 let. Nacházela se tu vojenská kasárna, kde byl v roce 1949 na vojně můj pradědeček Josef. Seznámil se zde s mojí prababičkou a až mu skončila povinná vojenská služba, tak se s ní oženil a přestěhovali se do Drnholce k jeho tatínkovi.
Ten vlastnil malé hospodářství a kousek vinice. Přestěhoval se sem se svou rodinou v době poválečného osidlování pohraničí v letech 1945 – 1952. Má prababička na venkově nikdy nebydlela, a tak se musela naučit nejen postarat se o domácnost, ale také o hospodářská zvířata. Její manžel pracoval v Brně, kam se později, až se narodila má prateta, starší sestra mé babičky, přestěhovali. Domů tak mohl dojíždět jen jednou týdně.
Jednou se prababička rozhodla koupit domů nové matrace. Chtěla je vyměnit za ty staré, plněné slámou. Slámu se rozhodla zužitkovat v chlévě jako podestýlku kravám. Rozřízla tedy matrace a začala z nich vidlemi vyndávat slámu. V tom všude okolo začaly létat bankovky. Byla velmi překvapená, kde se najednou mohlo vzít tolik peněz. Později však bohužel zjistila, že jsou bankovky na základě Československé měnové reformy z roku 1945 již několik let neplatné. Ty bankovky tam schovala její tchyně před svým manželem. Byla velmi spořivá a bála se, že by je mohl propít. Nikdo z rodiny ale do té doby netušil, že by tu nějaké peníze mohly vůbec být.
Moje babička mi nedávno vyprávěla tento příběh o její mamince a tatínkovi. A také dědečkovi, ke kterému jezdila v dětství každé léto na prázdniny.