Jak můj děda z Moravského Slovácka krejčím se ve Vídni vyučil

Od Uherského Brodu stoupá železniční trať strmě k Vlárskému průsmyku a obtáčí dokola nevelkou obec Pitín. Tam se narodil roku 1890 můj děd Alois, syn rolníka Jana Novotného a jeho ženy Františky, rozené Matochové (rodák z pitínských Matochů byl arcibiskup olomoucký Josef Karel, 1888-1961). Děda po sobě zanechal rukou psanou „Kroniku rodu Novotných v Pitíně č. 88“ a když jsem ji po letech vzal do ruky, nedalo mi, abych sám v podzimu života, neuchoval svědectví o jeho životě pro moji rodinu. A nejen, je to i obecné svědectví o době, a tedy dále již volně z této „kroniky“.

„Můj otec Jan Novotný dostal rodinný dům jako čtvrtlán, živil se rolnictvím a tesařinou a když mu bylo čtyřicet čtyři let zemřel na úraz, který si přivodil při svážení dřeva v lese. Zůstalo nás sedm dětí, nejstarší Marie sedmnáct roků, já čtyři a nejmladší Stanislav tři. Marie šla po otcově smrti do kláštera a nejstarší čtrnáctiletý bratr František, který měl jít do učení na řezníka v Bojkovicích, zůstal při hospodářství pomáhat matce. Ta zůstala sama, měla se co ohánět při těch málo výnosných polích a museli jsme všichni pomáhat. Tak když můj starší bratr Antonín šel po škole do učení do Vídně, převzal jsem po něm v deseti letech pasení dobytka. Dostal jsem za pasení jedné krávy od jara do Martina dvě zlatky (čtyři koruny) a dvakrát týdně svačinu krajíc chleba omaštěný, nebo něco na něm, vajíčko nebo sýr. Když bylo dost pasení, někdy až deset krav (ale k tomu i naše krávy, telata a kozy), vydělal jsem si už sám na šaty a boty na zimu.

A tak obyčejně v dubnu, když už tráva začala trochu vyrůstat, začali jsme dobytek na pastvu vyhánět. Nejhorší bylo, když jsem začal vyhánět na první pastvu, protože bylo zvykem pasáčka polévat vodou, aby nezaspal a dával pozor na své stádo. Hned doma mně maminka dala do uzlíčku chleba a jedno vajíčko, abych ho, než ho začnu jíst, dokola koulel aby se mně stádo v kole drželo. Pak mě hrnkem vodou polila a pravila, polévám tě abys nezaspal a dobře stádo hlídal a pán Bůh tě ochraňuj, aby se ti celý rok nic zlého nestalo. Nato já políbil mamince ruku a řekl, nechť je vůle Boží. Maminka svěcenou vodou dobytek postříkala a pravila, jděte s Bohem kravičky na pastvu a ať vám dobře slouží a aby se vám nic zlého nestalo. Jak jsem vyšel z vrat, už na mě sousedovy děvčata čekaly a každá „šůst“ na mě vodu, tu máš, abys nezaspal a stádo hlídal. Tak jsem hnal dědinou a lidé, kterým jsem měl pást už vyháněli krávy a svačinu mě dali, a zase „šůst“ na mě vodu. Než jsem prošel z dědiny, voda ze mě tekla jako z hastrmana. Na pastvinách už pasáčci jeden na druhého čekali, oheň na sušení rozdělali a co dobrého od lidí poprvé dostali, poctivě dělili. Ale pak nastala ta nejtěžší práce, protože než se krávy obeznámily, trkaly se, až si někdy rohy ulomily a museli jsem je bičem rozhánět až zkrotly. Krávy jsme si hned pojmenovali, ty se budeš jmenovat Stračena, ty zas Malena, Hnědka, a jak párkrát dostala bičem, hned věděla jak se jmenuje. A jak někam šla, kam jít neměla a zavolalo se, hned se vrátila neboť věděla, že by hned bičem dostala. A tak krávy zkrotly, že se pásly pohromadě jako ovečky. Potom jsme my ogaři si mohli i hrát, na stromy vylézt, jahody a houby sbírat nebo i byliny na prodej sbírat. Někdy jsme ale zapomněli, že máme na dobytek pozor dávat, nebo jsme usnuli a byla už tma a dobytek pryč. Stávalo se, že dobytek šel sám domů a tak moje první cesta byla přes humna domů, podívat se jestli jsou naše krávy doma a když byly všechny, tak ještě po ostatních, jestli jsou doma. Stalo se také, že dobytek si lehl a zůstal někde na pastvě a tak hajdy zpátky, a už tma byla a po cestě jsem se modlil a všechny svaté o pomoc prosil, fňukal a poslouchal, jestli se někde neozve kravský zvonec. Ale když jsem dobytek nenašel, s pláčem jsem šel prosit, aby mě šli pomoct hledat a nějakou výmluvu jsem si musel vymyslet. Obyčejně jsem se vymluvil, že vosy nebo sršni poštípali dobytek a ten se rozutekl, ale stejně jsem dostal tím mým bičem a to pořádně, že jsem pozor nedával.
Jednou jsem pásl dobytek z jara a to ještě nebyla prázdninová úleva, nebyl jsem ve škole a učitel se ptal bratra, proč nejsem ve škole. Pase krávy, tak jdi pro něho a hned ať přijde do školy. Já šel, přijdu do školy a pan učitel se ptal, proč jsem nepřišel do školy. Na to já, maminka povídaly, že musím pást krávy, že do sta už umím počítat a podepsat se také, a víc nepotřebuji. A učitel, kde máš bratra, co jsem ho pro tebe poslal. No, zůstal u krav, však tam musí někdo být, a učitel třískl zlostí rákoskou o stůl, až se celá třída polekala. Ale však se učitel tak nezlobil, měl nás moc na učení, protože to byla malá škola a chodilo se po půl dnech. V každé lavici nás i osm sedělo, jeden pro druhého nemohl psát a kdo pozdě přišel, musel na stupínku sedět nebo ho vyhnal ven, že měl přijít dřív. A když si pan učitel pořád stěžoval, že je málo místa pro žáky a není to žádný pořádek, obec se rozhodla postavit novou školu. Dalo to práce, než obec školu v roce 1903 postavila, ale také široko daleko nebyla škola tak slavnostně při otevření vysvěcená. Z Kroměříže přijel pan arcibiskup vlakem do Bojkovic a z Pitína mu jelo naproti celé procesí na ověnčených koních. Všechny domy musely být pěkně olíčené, silnice trávou a kvítím jak na Boží tělo posypaná a lidé z celého kraje přišli. Před školou byla mše svatá a kázání na postavené ověnčené kazatelně, že ani o pouti na Hostýně není víc lidí. Až se jeden kopaničář divil: „Juj, tu je ludí, ani o súdném dňu na tej lůce u Jeruzaléma nebude viac“. Odpoledne v hospodě muzika hrála, tancovalo se a výskalo. a večer se i křiváky popíchali, tak slavnostní to bylo.

Já do nové školy chodil jen tři měsíce, v lednu 1904 mi bylo čtrnáct let, pan učitel mi dal propouštěcí vysvědčení a zůstal jsem doma. Ale už v zimě chodili lidé: Francko, nemohl by nám ten váš ogar krávy pást, dáme mu od kusu dvě zlatky a svačiny jako vloni. Tak jsem přes léto pásl a 5. ledna 1905 mi matka svázala do ranečku z ubrusu troje spodky, tři košile, tři kapesníky a buchtu na cestu. Ráno v pět jsme šli pěšky do Bojkovic na vlak a v poledne jsem přijel do Vídně, kde mě bratr Antonín čekal. Tak jsem šel do učení krejčím na tři roky, Vídeň město německé a já do té doby nikdy slova německy neslyšel. Učení jsem měl zlé, mistrovi měli tři kluky – čtyři roky, dva roky a dva měsíce a tak jsem dělal služku i chůvu. Ráno do obchodu pro mléko a housky, oheň rozdělat a mléko svařit a běda, když uteklo nebo se připálilo, tak mě mistrová zbančila. Když jsem psal domů matce, že se mám zle v učení, napsala mi trp, Kristus pán taky trpěl, doma být nemůžeš a krávy pořád pást nebudeš. Spával jsem v kuchyni v takové truhle, horní deska sloužila ve dne jako stůl. V kuchyni jsem také jídal, tovaryši jedli s mistrem a mistrovou ve světnici, která byla současně dílnou s dvěma šicími stroji, které jsem musel každý večer vyčistit a namazat. K večeři jsem dostal zbytky po děckách a když nezbylo, tak krajíček chleba a tři krejcary (šest haléřů). Musel jsem i plínky po děckách prát, ale mě mistrová neprala a musel jsem si prádlo dávat do prádelny, platil jsem od košile šest krejcarů, od spodků pět. Z domů jsem nic nedostával a tak mi bratr Antonín sem tam krejcar dal. On se sice také ještě učil ševcem, ale nějaký ten krejcar tringeldu při odvádění obuvi zákazníkům dostal, můj mistr dodával pro obchod, takže já nic. Proto jsem někdy měl k večeři jen ten chleba nebo si jen za dva krejcary odřezků nakoupil, aby mi nějaký krejcar zůstal a mohl si na praní našetřit. Jak mistrová uspala děti, šla za mistrem do hospody a mě přikázala vydrhnout světnici a kuchyni a dát pozor na děti, že se brzy vrátí. Před půlnocí to nebylo nikdy, někdy až k ránu a tak jsem se nevyspal, protože děcka celou noc řvaly „Lojzíku, kde je mámínká“, mistrovi byli Češi jako mnozí krejčí ve Vídni. K tomu jsem ještě chodil v pondělí a úterý večer a v neděli dopoledne do učňovské školy, kde jsme se učili jako v první třídě němčinu. Jednou v sobotu mi zase přikázala vydrhnout, ráno našla mokrá místa, zbančila mě a poslala bez snídaně do té školy. A tak jsem nikomu nic neřekl a rozhodl se utéct z učení a raději krávy pást. Měl jsem jen pět krejcarů a hlad, za čtyři krejcary jsem si koupil k snídani dvě housky a s jedním krejcarem šel do neznáma. Jakou jsem měl cestu, jak jsem se živil, spal a dorozumíval, nemusím vypisovat. I na stromě jsme jednou spal, když jsem zabloudil v lese, zastihla mě noc a bál jsem se vlků. Z Vídně jsem v neděli ráno vyšel, do Pitína za týden v neděli večer přišel a jaké bylo přivítání může si každý představit. Když bratr Antonín se ptal se mě mistra, tak ten napsal matce, jak nepřijdu do učení zpět, že mu musí zaplatit za stravu šedesát haléřů za každý den. Matka šla na poradu do Bojkovic k okresnímu a ten mistrovi napsal, že se podle smlouvy vrátím, ale že zároveň posílá hlášení na společenstvo, aby dohlédlo, jak se tam mám. Tak jsem musel jet zpátky, matce se jednalo hlavně o ty peníze.

První rok učení jsem dostával v neděli místo večeře třicet haléřů a to jsem šel do koňské vývařovny na dva párky, šťávu a chleba (párek, šťáva a chleba byly po čtyřech haléřích) a ještě mi zůstalo čtrnáct haléřů na prádelnu. Druhým rokem to bylo lepší, to už jsem dostával na neděli korunu a co zbylo, mohl jsem si v týdnu koupit k chlebu odřezky uzenin. Třetím rokem mi mistr dával v sezoně i dvě koruny a to už jsem si v neděli i pivo koupil. V lednu 1908 jsem byl od mistra uznán za tovaryše, to se říkalo tovaryš jako myš, jen když je tovaryš, ale už jsem nemusel v kuchyni zbytky jíst a u stolu jsem s ostatními seděl a v dílně spával. Tak jsem se šťastně doučil a mistr mě přihlásil na tovaryšskou zkoušku. Musel jsem ušít půl kabátu v ruce pod dozorem jednoho mistra ze společenstva, bylo nás tam patnáct a zkouška trvala dva a půl dne. Dostali jsme hned výuční listy a já jsem byl u mistra ještě čtyři roky za tovaryše a to mi už podle práce na platu přidával. V neděli jsme se zpravidla Pitíňané i z okolí scházívali v Prátru, kde byly české hospody a tančírny. Já jsem netančil, ale šel jsem hned po obědě napřed a jak se otevřelo, vyhledal jsem stůl blízko muzikantů a držel ho pro ostatní. Rád jsem poslouchal hudbu a nevadilo mi hlídat odložené kabáty a kabelky, když ostatní tančili. Ve Vídni tehdy sloužila moje sestra Amálie a sestřenice Mařka, které před tím sloužily i v Uherském Brodě, a když přijela z Brodu Valérie Rybková, pozvaly ji mezi nás. Když byl čas tak kolem deváté, aby děvčata šla domů, došlo na doprovázení. Já ještě s děvčetem nechodil a tak mi jednou sestřenice Mařka řekla, pojď Lojzíku s námi Valinku vyprovodit, vždyť bydlíme blízko sebe. Tak začala naše známost a moje první láska. Já byl mladík nezkušený a neuvažoval jsem, že děvče, které dává najevo trucovitost a hašteřivost, mi přerůstá přes hlavu a že to bude neblahé pro manželství. Já se v ní viděl a říkal jsem si, počkej holka trucovitá, až budeš moje, budeš jiná. Bavili jsme se jako všichni mladí lidé, chodili jsme do Prátru tančit a pak na procházku, ale večer každý sám domů. Tak to šlo celé tři roky, až mi jednou řekla, dala jsem výpověď ze služby a oženíme se. Já neměl nic, ona také nic a doba byla těžká. Zahraniční krejčovské firmy nedostávaly žádné objednávky a tak se krejčovští tovaryši v houfech scházeli bez práce, kdo mohl jet domů, tak jel. To samé to bylo s děvčaty, paničky propouštěly služky, protože se začalo šetřit, že bude vše drahé. V takové nejisté době jsme se v létě 1913 vzali a než se nám narodila dcera Jarka oba jsme hledali práci, kde se dalo. Vyučil jsem se na pánské krejčovině, pak jsem to zkusil na dámské a když nebylo nic, hledal jsem kde dělali pro vojsko, protože se všechno chystalo na válku.
K válce v roce 1914 došlo a dva roky na to se nám narodila druhá dcera Svatava. To jsem i já musel narukovat a to k polnímu dělostřelectvu (Feldhaubitzen Regiment No. 25), nějaký čas jsem byl u koní a pak u dělové obsluhy jako „Tempierung Vormeister“. Česky je to jako svobodník při časování dělostřeleckých granátů, výcvik jsem dělal ve Vídni v Arsenálu. V roce 1916 byla na frontě v Haliči velká zima, my jsme vesnici ani neviděli a jen ve sněhu jsme byli ubytováni. Jednou mě na stráži při vystřídání našli polo zmrzlého, odnesli do zázemí, a pak do nemocnice jako tisíce jiných. Z nemocnice jsem se dostal jako krejčí do Mundursdepo ve Vídni, kde se spravovaly roztrhané uniformy a při tom o vši nebyla nouze. V té válce se nám narodila třetí dcera Vladimíra a byla to tehdy těžká doba. Jak moje žena stála delší dobu ve frontě na potraviny a měla starost o děti, jela tramvají a nějak se to seběhlo, že v té tlačenici vypadla a druhý vůz ji zachytil a vlekl po zemi. Záchranný vůz ji odvezl do nemocnice a když ji přivedli k životu, prosila aby ji odvezli domů, že děti jsou samy doma. Když jsem přišel večer domů, lékař nařídil hned znovu odvézt do nemocnice. Já prosil o dovolenou, ale jsem ji nedostal, jen mně dovolili o hodinu později nastoupit a o hodinu dřív ze služby jít. K dětem jsem nemohl nikoho najít, tak jsem všechny tři ráno nakrmil, dal do jedné postele, zamknul byt a v modlitbě prosil o Boží ochranu. Večer už na ulici jsem je slyšel, protože jsme bydleli v přízemí, a jak jsem otevřel, tak začaly radostí znovu plakat. Já nevěděl co dřív, jestli postel čistit nebo oheň rozdělat a něco navařit. Ještě že to bylo v létě, tak to šlo tři týdny, Jarka čtyřletá musela ty dvě malé opatrovat. Jak bylo ženě trochu líp, nechal jsem ji domů odvézt, aby byla u dětí a já byl klidnější. Můj oběd z kasáren jsem donesl domů a děti tím musel nakrmit, protože jiného ani nebylo. Všechny potraviny byly na lístky, ale na lístky se nic nedostalo, ve Vídni byl hlad, že lidé i psy a kočky jedli. Ale jsme šťastně tu válku přežili a jak jsem přišel z vojny domů, hned druhý den jsem začal dělat krejčovinu. Práce bylo dost, ale když jsem přišel v poledne k obědu, žena ještě stála ve frontě u uhlíře na dřevo. A tak jsme se rozhodli jako tisíce jiných českých rodin z Vídně vystěhovat. Já jsem předem žádal prostřednictvím Českého výboru k dráze a bylo mi vyhověno. Hlásil jsem se na ředitelství drah v Brně, ale protože bytu nebylo, nastěhoval jsem se s rodinou ke své matce v Pitíně a 10. listopadu 1919 jsem začal službu na nádraží v Pitíně jako pomocný výhybkář.“

Československým drahám byl můj děda věrný celý život, který by vydal na mnohá další vyprávění. Když jsme se s ním loučili v roce 1969 naposled, obřadní síň krematoria v Brně, kde žil v důchodu, byla málem plná. A jak zazněla píseň Zasviť ty mi slunko zlaté na poslední z vlasti krok, nejedno oko zvlhlo.