Vojín Jan Tříska v Krnově

Jednoho letního dne roku 1962 jsem přes nástupiště zahlédl stát u brány Žižkových kasáren v Olomouci vojáka v plné polní, byla to tak trochu legrační figurka – plášť zkrácený po kolena, nohavice trubky a lodička do týlu, tvář jsem nerozeznal. Druhý den jsem potkal náčelníka evidenčního oddělení a ten mi řekl: „Máme nový přírůstek, byl k nám převelen herec Tříska, prý si nevážil výhod základní vojenské služby v Armádním uměleckém souboru“.

Koncem léta byl ale olomoucký 52. motostřelecký pluk Prokopa Holého (tehdy jsem nevěděl, že je to vlastně v padesátých letech záměrně přečíslovaný legionářský 4. střelecký pluk) reorganizován a přemístěn jako 52. tankový (již bez Prokopa) do Krnova. Pluk byl vyzbrojen čtyřiceti tanky T-54, pro které musely být v kasárnách po malém stavebním útvaru postaveny garáže.

Žádné výběrové řízení na dodavatele, vlakem byly dovezeny prefabrikáty a pomocí jeřábu z technické opravny pluku a roty vojáků z trestního praporu v Sabinově byly garáže v bývalém zahradnictví vedle kasáren do zimy postaveny, stavbyvedoucím byl desátník absolvent z ženijní roty pluku. Já jsem byl nadporučík rok po absolvování automobilní specializace na Vojenské akademii v Brně a změna se mě také dotkla.

Po absolvování měsíčního kurzu na stabilizátor tankového kanonu v továrně ve slovenské Dubnici jsem byl zařazen jako tankista na honosně znějící funkci „inženýr pro speciální výzbroj a elektrotechniku“. Jenomže praxe byla prozaičtější, musel jsem si nejdřív samostatně poradit s adaptací zahradnického domku na akumulátorovou nabíjecí stanici. Nebyly to jen specifické stavební úpravy, ale především kompletní vybavení pro nabíjení desítek baterií, vždyť každý tank měl čtyři. Byla to spousta improvizací (na příklad vyřazené trolejové vedení z Ostravy na sběrače pro připojení baterií), ale za měsíc už nabíjecí usměrňovače drnčely pod náporem proudu a já měl montérky od kontroly kyseliny v akumulátorech jak po průstřelu brokovnicí.

Už si nepamatuji, jak jsem se s vojákem Třískou v Krnově seznámil, ale určitě prostřednictvím vojína Jana Matějáka, akademického malíře, kterého jsem znal již z Žižkových kasáren. Oba Honzové byli k dispozici kapitánu Jankovi, propagandistovi z politické skupiny pluku, pro kterého vyráběli výzdobu čerstvě vymalovaných chodeb kasáren uvědomělými hesly a citáty z vojenských řádů. K tomu měli samostatnou místnost jako atelier, kde mohli také protekčně spát. Honza Matěják maloval a Honza Tříska popisoval svým krásným kaligrafickým písmem, kterým psal tuší redisovým perem i soukromé dopisy. Já jsem spal na provizorní svobodárně přímo v kasárnách, domů jsem se jako neženatý moc nedostal, a tak jsme se spřátelili a trávili nejeden večer společně.

Začínala „zlatá šedesátá“, četli jsme Světovou literaturu, Literární noviny a probírali všechno možné. Honza Tříska byl vždy pozitivně naladěný, občas mile trhlý a na vojenské buzerace shlížel s nadhledem. Svědčí o tom i to, že dojmy z vojny v Krnově ztvárnil v přímo poetickém příběhu „Vrabčák“ publikovaném v Literárních novinách.

Je to pěkná řádka let a v paměti mi utkvěl už jen jeden večer, takový pivní dýchánek. Hospoda byla naproti brány kasáren, takže stačilo vzít báň lustru a hned bylo deset piv. Pouštěli jsme si na erárním gramofonu desky, až došlo na legendární píseň Evy Olmerové „Jsi jako dlouhý most“. Když dohrála deska, začala už v povznesené náladě trochu absurdní hra. Znovu a znovu jsme si říkali: „A teď si pustíme desku, kterou jsme už dlouho neslyšeli“ a byla to zase Eva Olmerová. Ta píseň je plná hořkého citu, něco úplně jiného než současné kolovrátkové zpívánky.

Naše cesty se pak rozešly, Honzové za svým uměním a já ještě pár let v montérkách než jsem se stal zástupcem velitele útvaru pro technické věci. Znovu naše osudy sblížila normalizace, Honza Tříska musel odejít z republiky a já z lidové armády. Ale to už je jiný příběh.