Okupace 1968

O tom, že nás přepadla armáda Sovětského svazu, jsem se dozvěděl brzo ráno ještě se probouzející v posteli. Maminka přiběhla v noční košili, s očima navrch hlavy: "Kluci (mám mladšího bráchu), jsou u nás Rusové!" A pak jsem je viděl přímo naživo, když šla mamka nakupovat a já s ní.

U každé budovy státní správy, pošty, radnice, banky apod. postávali ruští vojáci, s puškami nebo bez, někdy i se zaparkovaným autem. Pro mě to bylo něco! Poprvé jsem viděl opravdického vojáka. To byl panečku zážitek. Tak jsem se za nimi otáčel, mamka mě polohlasně nabádala, ať se ani jedním okem nedívám. Holt se bála, že upoutám pozornost toho vojáka, a myslela si, že by nás asi ztrestal.

V naší ulici měli Rusové dokonce vlastní místnost, takový místní štáb. A já jsem to měl z našeho okna na dohled. To víte, nedalo mi to, abych se tam na zapřenou nepodíval, zda tam je nějaký pohyb. Ze školy jsem už znal azbuku, tak jsem mohl číst po zdech, zídkách a dalších plochách kolem ulic nápisy: Iditě damoj! Těch vzkazů namalovaných bílým vápnem bylo sice více, tento se mi vryl do paměti nejvíc.

Nakonec nesmím při této vzpomínce zapomenout na svého dědu, se kterým jsem býval často na procházce městem. V mých očích se projevil jako hrdina. Za předními skly aut se objevovaly černobílé fotografie generála Ludvíka Svobody a prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka vedle sebe o velikosti formátu A4. A já jsem je tak chtěl mít taky. Auto jsme tehdy neměli, tak jsem poprosil dědu, aby toho maníka, který tyto fotky řidičům rozdával, oslovil a fotku získal. Maník sice dědovi odpověděl , že ale nemá auto. Děda však odvětil, že má auto doma - a fotku získal.

Děda v mých očích tak vyrostl.... pro mě to byl takový zážitek z té pohnuté doby, že ho mám před očima pořád, i v těch mých šedesáti letech, které jsem nedávno oslavil.