Akademie věd
František Janouch
6.10.2014
Jak František Janouch vzpomíná na obsazení Akademie věd okupanty.
Jméno nadporučíka Orlova zůstane navždy zapsáno černými písmeny v dějinách světové vědy. Nadporučík Orlov vešel s rotou automatčíků do budovy Československé akademie věd a obsadil ji. Protestujícím činitelům Akademie napsal na ruském psacím stroji, na němž byly obyčejně psány smlouvy o spolupráci se Sovětskou Akademií, následující rozkaz:
ROZKAZ
Já, představitel armád Varšavského paktu, nadporučík Orlov Jurij Alexandrovič, přikazuji tímto, aby všichni zaměstnanci a členové Československé akademie věd zastavili práci dne 22. srpna 1968 v 13.00 a opustili budovu.
Podpis
22. srpna 1968
Kam ten svět jenom spěje? Před třiceti lety, šest měsíců po okupaci, byla příkazem říšského protektora zavřena Karlova univerzita. V roce 1968 k uzavření Československé akademie věd stačil příkaz nadporučíka, vydaný v druhý den okupace.
Dekret říšského protektora měl větší váhu. Dveře univerzity zůstaly uzavřeny skoro šest let. Rozkaz nadporučíka Orlova zůstal v platnosti něco přes týden. Nevím,jaké kroky musely být učiněny při znovuotevření univerzity v roce 1945. V září 1968 musela být budova Československé akademie věd řádně vyčištěna.
Vyznamenání
Při úklidu a čištění budovy Československé akademie věd byl nalezem pozoruhodný dokument, který tam zanechali nezvaní návštěvníci:
Návrh na odměnu vládním vyznamenáním velitele čety gardového nadporučíka Orlova Jurije Alexandroviče, člena strany.
Soudruh Orlov J. A. při plnění úkolu obsazování budovy Československé akademie věd projevil velitelskou rozhodnost, odvahu, iniciativnost, uskutečnil manévr do týlu objektu a rozhodným jednáním ovládl levé křídlo budovy. Dále v průběhu dne ovládl celou budovu a organizoval ochranu a obranu. V průběhu plnění úkolů a dále při plnění jiných úkolů soudruh Orlov J.A. rozhodně mařil pokusy reakčních živlů vést propagandu mezi sovětskými vojáky a fotografovat vojska a techniku. Vedl neustálou vysvětlovací práci mezi podřízenými, dodával jim odvahy k plnění úkolů.
Soudruh Orlov J.A., vysoce si zaslouživ čest sovětského vojáka, splnil internacionální povinnost pro upevnění pozic socialismu v Československu.
Domnívám se, že s. Orlov J. A. je hoden vládního vyznamenání řádem Rudé hvězdy.
22. 8. 1968
Velitel 1 pdb gardový plukovník Davydovskij
Není žel známo, zda gardový podplukovník Davydovskij stačil svůj návrh odevzdat a zda nadporučík Orlov Jurij Alexandrovič řád Rudé hvězdy skutečně dostal. Nepochybně si ho zasloužil. Neboť gardový nadporučík Orlov hravě zvládl to, co při minulé okupaci (té před třiceti lety) jenom s potížemi dokázal sám říšský protektor, svobodný pán von Neurath.
Porucha ve vedení
Třetí den okupace jsem se marně pokoušel dovolat Adě do Moskvy. V Praze sice telefon fungoval, meziměstské spojení však nebylo.
Zkoušel jsem to mnohokrát - stále bezvýsledně. Nakonec, na můj nervózní dotaz, kdy meziměstské spojení do Moskvy začne fungovat, mi slečna z telefonní centrály odpověděla:
"To může trvat dlouho, Moskva má poruchu ve vedení.“
Moskevský čas
Bylo devět hodin dvacet minut večer třetího dne okupace. Ulice Prahy byly tmavé, liduprázdné a ponuré. Včera a předevčírem okupanti ukázali, jak vážně berou nevyhlášené stanné právo.
Jel jsem rychle - vezl jsem domů svou známou. Od 22. hodin začínal zákaz vycházení, komendantskij čas, jak tomu říkali Rusové. Zbývalo nám necelých 40 minut. Přijeli jsme k Palackému mostu. Vjezd na něj byl zatarasen tanky a obrněnými auty.
Voják s automatem ukázal, abychom se obrátili. Zastavil jsem auto a požádal, aby zavolal velitele. Přišel. Drobný, s dětskou tváří: "Komendantskij čas!" prohlásil rezolutně.
"Od deseti hodin," ohradil jsem se.
Důstojník se podíval na hodinky:
"Vždyť je již čtvrt na dvanáct."
Pocítil jsem převahu nad tanky i automaty.
"Copak nevíte, že v Praze je pražský čas, a ne moskevský? Dvě hodiny rozdíl, vážený!"
Znervózněl a podíval se na hodinky:
"Stejně je tedy čtvrt na jedenáct..."
"Měl byste se naučit počítat do dvou, než převezmete velení nad těmito hračkami..." odpověděl jsem mu ironicky a podíval se kolem.
"Neurážejte!"
"Sám se urážíte, když neumíte odečíst dvě!"
Důstojník se znovu podíval na své hodinky, uvědomil si svou chybu a zakřičel:
"Váňo, pohni jedním tankem, pustíme tady to auto."
Potom se podíval na nás a skoro omlouvavě řekl:
"Já vás pustím, ale nevím, jak to dopadne na druhé straně."
Mávl jsem rukou a odjel. Perspektiva přenocování uprostřed Palackého mostu, zataraseného z obou stran tanky, nás nelákala.
Bylo mi však líto toho starého, hrdého a kulturního města, kam tito Váňové přijeli normalizovat situaci, stejně jako toho mladého důstojníčka s komsomolským odznakem, který byl pěšáčkem v cynické velmocenské hře. Bylo to totiž naše město a ty chlapce jsem do 21. srpna považoval za své bratry.
Kain a Abel byli také bratři - poučila mě lidová moudrost na zdi o několik ulic dál.
Normální stav
Bylo to všechno tak absurdní, že i ty nejbláznivější myšlenky mi připadaly přirozené. Například tahle:
Okupace je vlastně pro naše národy ten nejnormálnější stav. Od prvního dne začala po rok rozkopaném a pro provoz uzavřeném Václavském náměstí jezdit zase auta ve všech směrech. Noviny začaly vycházet v několika vydáních denně a byly zajímavé, rádio vysílalo nepřetržitě a lidé je poslouchali s napětím, dokonce i televize začala vysílat na několika kanálech, ač nám dříve vláda slibovala druhý kanál až za mnoho let. Lid poslouchal a věřil vládě, vláda pracovala k plné spokojenosti lidu. Lidé na sebe byli vlídní a přátelští a snažili se pomáhat a vyhovět jeden druhému. U nás v domě tekla denně teplá voda a ve čtvrtý den okupace paní správcová dokonce umyla schody.
Copak bylo tohle všechno možné před okupací? Koukám na rozstřílenou dětskou nemocnici a Národní muzeum a říkám si: propříště bychom měli dostat kulturnější okupanty. Anebo to dokázat i bez nich.