Příběh očima mé babičky z 21. srpna roku 1968

Když jsem babičku požádala, aby mi povyprávěla nějaký zajímavý příběh z dětství nebo mládí, tak mi začala povídat o tom, jaký pro ni a její rodinu byl srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy vtrhla na naše území. Babičce tehdy bylo 10 let, ale doteď si většinu pamatuje. Jejímu bratrovi bylo 19 let a chodil do čtvrtého ročníku střední lesnické školy. "Pamatuji si, jak mě brácha ráno vzbudil a volal: 'Přijeli rusi! Napadli nás rusi!' já mu ospale odpověděla 'Ale prosimtě, mně je to jedno!' " a smála se. " 'Tak třeba němci! Mně je to vážně jedno!' protože jsem nechápala, co by se teď jako mělo dít, chápeš." "No jak jsem zmiňovala, bratr studoval střední lesnickou školu v Hranicích na Moravě, a když začal školní rok v září, o pár dní později, rodiče ho do školy nechtěli pustit, protože v celém Československu byla situace složitá, všude byly a jezdily tanky, střílelo se v Praze, Brně, a už i v menších městech a byli první mrtví. Takže se báli pustit bráchu do školy, lidi totiž na ulicích stavěli barikády a celý národ byl zděšený. Bratr se rozhodl i tak jet do školy. Každý pátek jezdil ze školy domů, ale bohužel tentokrát nepřijel." Babičky rodina ho ani nemohla kontaktovat, mobily, internet, síť, nic takového nebylo a tak se o něj samozřejmě moc báli. "Moji rodiče se tedy v pondělí vypravili do Hranic. Ve škole o něm žádné zprávy neměli, a tak se začali vyptávat jeho spolužáků a kamarádů, jestli o něčem vůbec něco ví, co by se mu vlastně mohlo přihodit. Nakonec zjistili, že studenti, společně s mým bráchou, pomáhali stavět barikády před projíždějícími tanky a obrněnými vozidly. Přenášeli různé popelnice a předměty a přesvědčovali vojáky, že tady nemají co dělat. Jenomže bohužel při stavení barikád a různém převracení vozidel, jako tramvají a autobusů, se bratrovi nějak podařilo zranit si levou nohu.,, Doteď babička, ani její rodina neví, zda nějak zakopnul či se mu noha zasekla pod nějakou popelnicí, barikádou, nebo vozidlem, a asi se to už nikdy bohužel nedozví. "No tedy měl velkou zlomeninu otevřenou, takže musel být převezen do nemocnice, kde strávil asi měsíc. Jak říkám, nemohlo se jak kontaktovat, takže kdyby tam rodiče nejeli, dozvím se to až za měsíc. Jezdili jsme ho navštěvovat a dokonce mě rodiče párkrát vzali s sebou, takže jsem mohla bráchu vidět. Naštěstí se mu ale nic vážného nestalo, přežil, sice musel na operaci, ale vše za nějakou dobu už bylo v pořádku.,, Takže to byl příběh, z nejenom srpna roku 1968, očima mé babičky.