Invaze do Československa pohledem mé babičky

Já jsem se probudila 21. srpna 1968 ráno a šla jsem do na autobus do práce. Byla jsem nachystaná, že pojedu 22. ve 2:00 ráno jako v noci z 21. na 22. do Bulharska. Měla jsem nabalený kufr, že teda pojedeme do Bulharska a 21. v autobuse jsem se dozvěděla, že přijeli Rusy, jakože nás obsadili. A to byl takový jako hrozný šok, ale to ještě jsem nic nezažila, až jsem šla z práce, tak já jsem dělala na Křenové a tam jezdili ty tanky a potkala jsem jeden tank a vojáci tam na tom seděli na tom tanku s těmi samopaly tak to měli namířené, jako kdyby do oken, jako kdyby chtěli střílet. To byl hrozný zážitek. Takže to si pamatuji úplně živě. A žádný zájezd se nekonal, protože se to všechno zrušilo. Nikam jsem nemohla jet to, my jsme ani nevěděli, co se děje. Jako jenom, že jsme nikam nejeli. Takže místo dovolené, přišli sem Rusáci, a to bylo hrozný, že jsem se strašně bála. A dokonce z Hostěnic zastřelili u ZKL v Líšni, to byly závody kuličkových ložisek, ten podnik. To už tam neexistuje, tak tam zastřelili z Hostěnic mužského, kterého jsem znala teda ne, že by s tím kamarádila. To když jsem se dozvěděla, tak to bylo takový hrozný, to byl zážitek takový špatný, a oni ho stavěli a já nevím, jestli on nezastavil, nebo nevím prostě palbu zahájili jeho syna nezasáhly, ale jeho ano. Já ten příběh znám jenom to, že ho zastřelili. Nic jiného o tom nevím, no. Prostě měl v autě syna a nevím, odkud ho vezl, ale jel domů jakoby kolem těch Slatin tam na Ochoz a do Hostěnic tam bydlel, když ho střelily.