Vzpomínky mého dědečka na rok 1968

Rok 1968, to byl pro mě rok, který zůstane navždy zapsaný v mé paměti. Když dnes na to tak vzpomínám, sevře se mi těžkostí srdce. Ale tehdy, v roce 1968, jsme nikdo netušili, co nás bude čekat.
Byl to rok, kdy se všechno začalo měnit. Na jaře roku 1968 se stal předsedou Komunistické strany Československa Alexander Dubček, který přišel s myšlenkou, že naše země může mít jinou budoucnost - ne tu, kterou nám vnucoval Sovětský svaz, ale vlastní, otevřenější, demokratičtější. Lidé najednou začali doufat, že by Československo mohlo být konečně svobodné. A tak začalo Pražské jaro.

To jaro byla doba, kdy jsme si začali říkat: „Možná to vážně přijde, možná budeme mít opravdovou svobodu.“ Bylo to období, kdy začaly změny týkající se cenzury, kdy noviny začaly psát o věcech, které dříve byly nepředstavitelné. A nejen to - najednou bylo možné slyšet v rádiu názory, které byly jiné, než ty, které nám vláda přikazovala.

Dokonce i v ulicích bylo znát něco jiného. Lidé vycházeli na náměstí, povídali si o politice, o budoucnosti a o tom, co by Československo mohlo být. Bylo to, jako bychom se konečně mohli nadechnout.
Ale ten pocit svobody, který byl na dosah ruky, netrval dlouho. A tak přišla srpnová okupace.
Když v srpnu přišly sovětské tanky a vojska Varšavské smlouvy, byl to pro nás všechny šok. Vzpomínám si, jak jsme všichni seděli u rádia a poslouchali, co se děje. Všechny ty změny, na které jsme tak dlouho čekali, byly zničeny během několika hodin. V ulicích začali lidé spontánně protestovat, ale věděli jsme, že proti vojenské síle je vše marné. Bylo to jako beznadějný boj. A přesto se v těch chvílích lidé scházeli, rozdávali si květiny, zpívali písně, i když věděli, že to nic nezmění. Byla to neuvěřitelná lidská síla, která se projevila v těch nejhorších chvílích.

Po srpnové okupaci přišla normalizace. Byla to doba, která byla pro nás všechny velmi těžká. Lidé se opět začali bát otevřeně mluvit. Mnoho z nás se stahovalo zpátky do svých domovů a nechávalo si své názory pro sebe, protože jsme nevěděli, komu můžeme a komu nemůžeme věřit. A co se týče kultury a politiky - cenzura se ještě zpřísnila a vše, co bylo spojeno s Pražským jarem, bylo postupně odstraněno z veřejného prostoru. V tomto tvrdém režimu jsme pak museli žít až do konce 80. let, kdy přišla Sametová revoluce.