Vzpomínky mého dědečka

Co si vybavíš, když se řekne základní škola?

Na zdš (základní devítiletou školu) jsem chodíval na náměstí Míru. Soudruh ředitel byl náš třídní a asi od třetí do páté třídy nás všechny povinně přihlásil do odpoledního pěveckého kroužku a bylo úplně jedno, jestli jsme uměli zpívat, nebo ne. Zpívali jsme písničky s komunistickým podtextem, které jsme po nacvičení zpívali dělníkům v továrně. Za to jsme pak dostali limonádu a zákusek.

Jak to bylo s chozením do kostela? Bylo to zakázané?

Vyloženě zakázané to nebylo. Do kostela jsme chodili, ale většinou radši do města a to proto, že tam bylo více lidí a my jsme se tam trochu v tom davu ztratili. Říkalo se totiž, že kdo chodí do kostela, nedostane se na střední ani na vysokou školu. Mnohdy to byla pravda, měl jsem kamarády, kteří kvůli tomu měli problémy. Například jednomu známému zakázali učit na škole a babičce, tedy mé ženě, nedovolili pracovat na internátní škole, aby nekazila mládež mluvením o náboženství.

Jezdili jste někam na prázdniny?

Vyjet do zahraničí bylo náročné, i přesto jsme se jednou jeli za pratetou do Rakouska. Mnohem častěji mě maminka posílala na tábor, já ale radši jezdil s prarodiči na vesnici do jejich rekreační chalupy. Přestože nám do ní národní výbor nastěhoval lidi, byli tak hodní, že nás tam občas pár dní nechali přespat. Na rozdíl od dnešních děcek jsme my chodívali ven pořád. S kamarády jsme chodívali k potoku chytat pstruhy, na zábavy anebo jsme jen tak blbli venku.