Srpen 1968 očima mé babičky: Strach, zmatek a tanky v ulicích

Před pár dny jsem poprosila svoji babičku, aby mi povyprávěla nějaký silný zážitek z jejího života. Bez váhání mi začala vykládat o tom jak si prožila srpen 1968. Babičce bylo tehdy 17 let, bydlela v Karviné s rodiči a dvěma sourozenci. Chodila na střední všeobecně vzdělávací školu, něco jako dnešní gymnázium. Tento srpen však nebyla doma, ale na návštěvě u své babičky v Bučovicích na Moravě. Babička vzpomínala, jak 20. srpna večer usnuli bez jakýchkoliv tušení, co se blíží. Kolem druhé ráno je ale probudila sousedka, která bušila na okno a křičela: „Ando vstávejte, je válka, napadli nás Rusové!“ Všichni vyskočili z postele a pustili rádio, kde slyšeli zmatené hlášení: „Zachovejte klid, obsadila nás vojska Varšavské smlouvy.“ Rádio ale chrastilo a lidé neměli téměř žádné informace.
"Telefon babička ani její sousedé neměli, takže jediným zdrojem zpráv co jsme měli byl rozhlas." Postupně se dozvěděli, že v Praze se střílí, a pak rádio úplně ztichlo. Babička vyprávěla, jak ráno lidé začali panikařit a spěchali do obchodů nakoupit. Naštěstí ale byli na vesnici takže lidé měli brambory, zavařeniny nebo domácí maso. Přesto se všichni báli, co bude dál.
Z půdního okénka sledovala babička a její sestra kolony vojenských aut a tanků, které projížděly vesnicí. V Bučovicích byla navíc vojenská posádka, kam sovětské jednotky vtrhly. Vojáci tvrdili, že nás „přišli chránit před kontrarevolucí“. Místo toho ale přinesli chaos a strach. Lidé plakali, nevěděli, co se děje.
Maminka mé babičky měla obrovský strach o rodinu, která zůstala v Karviné. Rozhodla, že pojedou domů, i když všichni říkali, že to není bezpečné a že vlaky nejezdí. Nakonec přece jen vyrazili. Vlaky sice měly zpoždění, ale jely. Po příjezdu do Karviné viděli na každém rohu sovětské vojáky. Po městě se začaly objevovat nápisy jako „Ivane, jdi domů!“ nebo „Za co máš ráj?“. Babiččin tatínek nebyl doma, protože jako horník zůstal se svými kolegy hlídat šachtu, aby tam Rusové nemohli. Babička říkala, že protesty proti okupaci byly všude. Společně se spolužáky zpívali písně Karla Kryla, malovali transparenty a snažili se aspoň symbolicky bojovat proti tomu, co se stalo. Jenže i když lidé protestovali, okupace trvala dalších mnoho let. Pro babiččinu rodinu měla okupace velké následky. Dědeček, který nesouhlasil s okupací a odmítl vpustit sovětské vojáky do dolů, přišel o práci. Babička si po maturitě chtěla podat přihlášku na vysokou školu, ale kvůli „politické nespolehlivosti“ ji nevzali. Její bratr se nedostal ani na průmyslovku a musel jít rovnou pracovat do dolů.
Babička uzavřela své vyprávění slovy: „Ta doba nám všem změnila život. A i když to trvalo dlouho, jsem ráda, že jsme se nakonec dočkali svobody.“
Tohle vyprávění mi pomohlo lépe pochopit, jaké hrůzy okupace přinesla, a vážím si toho, že mi babička svůj příběh svěřila.