Vzpomínky mé babičky na její dětství

Má babička se narodila v roce 1959 ve slovenském okresním městě zvaném Senica. Pochází ze šesti sourozenců. Její táta pracoval jako vedoucí v blízké mlékárně a její máma zůstávala doma, aby se mohla starat o děti a domácnost. Celá rodina žila tedy pouze z jednoho přijmu a peněz bylo málo. Bydleli v třípokojovém bytě v třípatrovém domě. Jejich jídelníček se skládal především ze zeleninových jídel a z upečených receptů. Například maso pro ně bylo vzácné a jedli ho přibližně jen jednou za čtrnáct dní.

Jako dítě chodila babička do základní školy vzdálené přibližně půl kilometru od jejího bydliště. Již od mala chodila do školy sama; vzpomíná na to, že při cestě musela přecházet tři křižovatky. Naštěstí tehdy provozu na silnicích nebylo tolik, jako dneska.
Na základní školu má dobré vzpomínky. Říká, že učitelé byli ochotní a hodní, o děti se dobře starali, příjemně se s nimi spolupracovalo a neměli problém běžně povolit dětem si například opravit nepodařené písemky. Pozitivně také vzpomíná na kolektiv svých spolužáků. Děti měly zájem se učit, cvičit a povídat si. Jakékoliv konflikty mezi nimi byly vzácné. Ve škole byl řád a děti měly k učitelům respekt.

Co se týče základního vzdělání, je zajímavé sledovat různé odlišnosti od dnešního světa. Asi nejvíce překvapující může být fakt, že doktoři měli své ordinace přímo v prostorách školy. Znamená to tedy, že například k zubaři nechodily děti s rodiči, ale s učiteli v rámci školy.

Přijímací řízení na střední školu se ode dneška příliš nelišilo. Typické bylo podávat přihlášku na dva obory s maturitou a jedno učiliště. Snem mé babičky bylo studovat obor analýzy potravin na chemické střední škole. Říká, že s tím naprosto počítala a že se na studium velmi těšila. Bohužel však nakonec ze zmíněné školy dostala informaci, že jí nemohou umožnit se ani dostavit na přijímací zkoušky, protože pochází z jiného kraje a oni chtějí dát prioritu obrovskému počtu zájemců přímo z kraje, ve kterém se nachází samotná škola. Babičce tedy nezbylo jiné možnosti než studovat svůj druhý vybraný obor, tedy dětská zdravotní sestra. Říká, že pro něj však neměla zdaleka takové nadšení a že byla z celé situace velmi zklamaná.

Později se v rámci svého studia na zdravotní střední škole zúčastnila akce, která se odehrávala na území Česka. Právě zde potkala v sedmnácti letech mého dědu, za kterým se po skončení studia přestěhovala, a tak nakonec skončila právě v Česku.

I přes finanční těžkosti, které její rodina měla v období jejího dětství, popisuje babička dobu klidnou a příjemnou. Ve srovnání s dnešním světem mluví například o mnohem otevřenější společnosti a o lidech, kteří si rádi pomáhali. Na dobu svého dětství babička vzpomíná velmi ráda.