Srpen 1968

Psal se srpen 1968 a moje babička společně se svojí sestrou byla o prázdninách u její sestřenice Jany v Praze. 20. srpna měly původně odjíždět domů do Chotěboře, ale díky tomu, že měla babička zrovna ten den narozeniny, tak se ještě o jeden den zdržely a náležitě to oslavily. Druhý den, brzy ráno, na Janin byt, kde přespávaly, zazvonila Janina tchýně, která bydlela o ulici vedle s tím, že nás přepadli Rusové.
Babička vzpomínala, jak se podívaly z okna bytu, uviděli okolní ulice plné tanků a vojáků. Vzhledem k aktuálnímu dění se rozhodly, že domů pojedou dva dny nato, až se situace uklidní. Na generální stávku 23. srpna, Janiného manžela Mílu v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než se podívat na Václavák, jak to tam asi vypadá, když se doslechl z rádia, že se tam dokonce i střílelo.

Na místě byli zděšeni, když spatřili slisovaný autobus a tanky, které se nacházely všude okolo nich. I přesto, že byli mladí a nerozvážní (na místě dokonce i fotili), vůbec si nedovili promluvit k vojákům, kteří seděli na tancích kousek opodál a říct jim, že tady nemají, co dělat.

Naskýtal se jim dokonce i pohled na oprýskané Národní muzeum zasažené sovětskými projektily. Českou nenávist k okupantům Varšavské smlouvy demonstrovala fotka, na níž je vyobrazen tank s hlavní pošplíchanou hákovým křížem. Sám bych si nedokázal představit frustraci, kterou právě v tu dobu prožívali naše babičky a dědečkové, kteří doufali, že po letech perzekucích a útlaku se jim dostane po dvaceti letech zase kýžená svoboda. Místo toho je však čekal návrat do starých kolejí se zašedlou budoucností.

Cestou zpátky k jejich bytu se svezli tramvají, nicméně po několika minutách cesty tramvaj zastavila z důvodu výpadku elektřiny v důsledku generální stávky reagující na vpád nevítaných vojsk, a tak zbytek cesty došli pěšky až ke vstupním dveřím paneláku, kde už na ně čekal na vyzvednutí jejich taťka (můj praděda) ve strachu, že se bude konat další válka.

Nasedli na autobusovém nádraží na Florenci na autobus směřující do Chotěboře a se sklopenými hlavami, aby náhodou nebyli zasaženi střelbou, která šla nedaleko slyšet, byli odvezeni do bezpečí domů, kde na ně čekala jejich vystrašená maminka s tím, co bude dál.

Jan Mergl