Přes ráj do pekla

Přes ráj do pekla
Vladimír Kavčiak, můj táta, se narodil 13. května 1948 v Žilině a vyprávěl mi svůj příběh, který se odehrával v roce 1968. V té době žil v Praze, kde studoval režii na FAMU. Vzhledem k událostem souvisejícím s Pražským jarem a uvolněním politické situace se rozhodl v létě roku 1968 vycestovat z ČSSR a projet Evropu.
Jako student neměl moc peněz, tak jel většinu své cesty stopem. První náznak toho, že se bude v ČSSR něco velkého dít, získal v Jugoslávii, kde ho vezl jugoslávský důstojník. Ten zmínil hrozbu vstupu sovětských vojsk na československé území. Tato informace ho vzhledem k tomu, že měl rodiče žijící na Slovensku, lehce znervóznila, nicméně v cestě pokračoval. Bez problému projel přes Itálii, pokračoval přes Francii na sever do Nizozemska. Tam se setkal s velkým množství nizozemských sympatií vůči Československu, poznal to především kvůli množství novinových článků. Díky jeho původu ho pozval postarší Holanďan na večeři do restaurace, kde si objednal ze skromnosti Henry-vejce. Přinesli mu však obrovskou stříbrnou mísu plnou vajec a salátu, místní Henry-vejce předčilo jeho očekávání. Přes Německo se následně vracel zpět do Československa. Když se po měsíci cesty přiblížil k naší západní hranici, poznal, že se něco děje. Zrovna jel stopem a dozvěděl se, že jestli se chce dostat za hranice, měl by stihnout slovenský autobus, který jel před nimi směrem na Slovensko. Čím více se přibližoval k hranici, tím více viděl německých vojsk, která se tam shromažďovala. Slovenský autobus se mu podařilo dohnat, ale řidič ho i přes dlouhé přemlouvání odmítl vzít přes hranice. Vzhledem k tomu, že už se zde kromě autobusu neobjevovala žádná auta a na hranicích si ho nikdo nevšímal, se rozhodl jít přes hranice pěšky. Byla to noc z 20. na 21. srpna, kdy se mu ji povedlo překročit. Na naší straně se však situace nezlepšila, opět si ho nikdo nevšímal, a tak se vydal po svých na Prahu. Až asi po deseti kilometrech mu zastavilo auto, které ho vzalo do Prahy. Na předměstí dorazili až kolem třetí hodiny ranní a tam si vlezl přes plůtek do malé zahrádky a usnul v záhonu růží. Ráno ho vzbudil hluk a akorát viděl, jak se nad ním v okně roztahuje roleta a vykukuje paní, která hledí na oblohu. Jeho si vůbec nevšimla. Také se podíval na oblohu a spatřil formaci asi třiceti bombardérů. Vzhledem k obrovskému množství mu došlo, že musí jít o bombardéry sovětské a ne československé. Vstal, opustil zahrádku a po chvíli mu zastavilo auto, které naštěstí řídili rodiče jeho spolužáka herce Jiřího Ptáčníka. Ti ho vzali až do Kolína, kde bydleli. Tam však nebyla žádná doprava. Na náměstí potkal davy lidí, které se dohadovaly se sovětskými tankisty. Objevily se i první konflikty, kdy lidé začali házet kameny po tancích. Z pošty si chtěl zavolat rodičům, že je v pořádku a že se vrací domů do Malacek blízko Bratislavy, kde rodiče bydleli. Pošta ale nefungovala. Z Kolína do Bratislavy to byla ještě ohromná dálka a auta téměř nejezdila. Nakonec se tam však dostal. Cestou viděl několik kolizí osobních aut s tanky a dokonce i auto úplně slisované tankem. Jeho návrat domů byl velice emotivní. Maminka ho líbala a objímala. Měla ohromnou radost, že je doma a v pořádku, ale táta se trochu vztekal, že syn nezůstal raději za hranicemi. Několik týdnů po jeho návratu se u nich doma stavili dva příslušníci StB, kteří rodičům oznámili, že jejich syn emigroval. Na hranicích cestou zpátky ho totiž nikdo nekontroloval, a tak ho našli až při této návštěvě. Po návratu na FAMU do Prahy se účastnil několika masových demonstrací, při kterých byly davy rozháněny vodou a utíkaly pryč malými uličkami kolem Václavského náměstí. Všichni byli velice nespokojení a naštvaní. Nálada se odrážela i do studijního života. Na vysoké škole i díky tomu založil klub Nastasji Filippovny, postavy z románu F. M. Dostojevského Idiot, který měl zdůrazňovat humanistické hodnoty, kterým studenti věřili, a jejich nevoli vůči okupaci. Někteří z profesorů na FAMU to brali jako provokaci a tlačili na studenty, aby byl tento klub kvůli budoucnosti školy zrušen, což se po čase také stalo. Srpen rozředil řady posluchačů, kdy z režie emigrovala polská režisérka Agniezska Holland, která chodila o ročník výše. Z vysoké školy také museli odejít někteří profesoři jako Milan Kundera, Elmar Klos nebo Karel Kachyňa. Vzhledem k napětí musel absolvovat během jednoho roku dva ročníky. Školu dokončil v roce 1971 svým studentským absolventským filmem inspirovaným dílem A. P. Čechova. I díky tomu byl jako jeden z mála absolventů FAMU přijat do dramatické redakce v České televizi.