Den na starém parníku

Jsem už starý pán, říční lodní kapitán. Třebaže lodě mají velmi dlouhou životnost, o mnoho a mnoho let delší než silniční koráby i než vozidla kolejová. Dodnes můžete potkat na vodních cestách Evropy, v normální činné službě, plavidla postavená před sto lety a plavidel padesátiletých by jste našli nepočítaně. Přesto i tady je pokrok neúprosný. I tady jsou staré dopravní prostředky nahrazována novými modernějšími a ekonomicky výhodnějšími. Jako oběti pokroku na plavbě nepadají jen jednotlivá plavidla.

Před pár desítkami let zaniklo celé jedno plavební odvětví. Přitom, ještě před necelými sty lety to bylo odvětví nejvýznamnější.

Vlečná plavba. Řekám i průplavům protínajícím evropský kontinent vévodily vleky člunů za supajícím parníkem. Jen zatím nesměle na řeky vedle nich začaly pronikat motorové nákladní lodě. Ale pokrok i když pomalým krokem jdoucí nelze zastavit. Motorové nákladní lodě a hlavně moderní tlačná plavba, úsporou personálu lodních posádek v polovině dvacátého století definitivně zvítězila. Poslední vlečné čluny a poslední parní remorkéry v sedmdesátých letech dvacátého století skončily na šrotištích a jen málo kterým se podařilo vyhnout se tomuto osudu. Ty skončily jako muzeální kusy pevně připoutány k nábřeží a nebo dokonce vyzdviženy na břeh jako muzeální parník Wirtenberg ve městě Magdeburg.
 

Dlouhá léta jsem se na takových parnících plavil ve všech funkcích, od plavčíka až po kapitána. Byl to tvrdý a těžký život, jaký si už dnes dokáže málo kdo představit. Vím, že zkušenosti života zaniklých profesí jsou nesdělitelné, Přes to se pokusím pro budoucí čtenáře nastínit představu života na starém parníku. Nebudu vyprávět jen sám. Nechám mluvit i o pár let mladší kamarády kteří se pod mým velením a se mnou na těch bývalých vládcích řek plavili.

O první vzpomínku jsem poprosil mého starého kamaráda a přítele, zkoušeného topiče a mistra strojníka parních strojů.

Starý topič vypravuje.

Na starých stranokolesových parnících jsme neměli žádnou elektřinu, tu jsme si začali pořizovat svépomocí až po válce namontováním turbínek z odstavených rozstřílených lokomotiv. Když dal kapitán příkaz , že se vypluje ráno v šest, tak jsem musil vstát v půl páté, rozsvítit v kajutě petrolejku, rychle se obléknout a zažehnout si plamének v karbidové lampičce. V pět hodin jsem už s karbidkou pověšenou na mříži začal zvedat v kotli páru. Kotel byl i s vratnými komorami pět metrů dlouhý a dvě topeniště od dvířek k jízku byly dlouhé skoro dva metry. Jízek je nevysoká šamotová přepážka na konci roštu která zvedá plameny. Dřív byl i v každých kuchyňských kamnech nebo sporáku, každá babička si ho uměla i sama opravit, ale ty určitě o něm slyšíš poprvé v životě.

Nejprve jsem musel třímetrovým hrablem opatrně vyhrabat vyhořelý popel a dávat při tom velký pozor abych s popelem nevyhrabal i žhavé uhlíky. Když byly metr široké rošty bez popelu, naházel jsem opatrně tenkou vrstvu uhlí na žhavé uhlíky na obou topeništích. Musel jsem dávat pozor, abych nenaházel uhlí za jízek, protože to by mohl chytit komín a shořela by na něm barva. To bych pak nesměl palubní posádce dlouho na oči. Hrablem jsem vyhrabal před kotel i popel z popelníků pod topeništi.

Zkontroloval jsem vodoznak, jestli mám v kotly správnou výšku vody. Vytahaný popel jsem polil vodou aby tolik neprášil a skluzem na boku lodi jsem ho vyházel do řeky. Každých pět až deset minut jsem otevřením dvířek zkontroloval topeniště a opatrně přikládal, abych udržel jasný plamen bez kouře. Asi po půl hodině se začala pomalu zvedat pára; to byl čas otevřít vratnou komoru a parní pistolí vyfoukat přes dvě stovky ohňových trubek. Když byly trubky čisté, zavřel jsem vratnou komoru a znovu zkontroloval oheň. To ještě na manometru nebyl plný tlak páry, ale byl ji dostatek, aby pan mistr mohl zahoukat budíček pro celý vlek. To už ale byla posádka parníku dávno celá v chodu.

Dvířka topenišť a žárové trubky při otevřené polovině vratné komory.

Teď už byl čas popadnout tři metry dlouhou šavli a pošavlovat celá topeniště. Rozbít spečené hroudy škváry, prohrábnout ohně a začít opravdu fofrovat. Při tom hlídat ohně, tak aby tlak páry byl na červené čárce na manometru, ale aby neřvaly sychráky. To by ztížilo dorozumívání kapitána s posádkou při ranním manévru. Samozřejmě bych dostal od mistra vynadáno. Aby se to nepřihodilo topiči-nováčkovi bez zkoušek, to si musel pohlídat půlmistr.

Hodina uběhla, pára byla na červené rysce a kapitán houkal Wind up. Teď jsem měl pět minut času doběhnout si do kuchyňky na kolesnici pro hrnek melty a dva krajíce chleba se sádlem nebo margarínem, a pak si to mezi přikládáním v kotelně sníst. Já jsem byl topič u předního kotle a tuhle Václav u zadního kotle se činil stejně jako já. Lodníci vytáhli kotvu, kapitán parníkem pomalu napnul vlečné lano a postupně dával do strojovny příkazy k přidávání otoček lodních koles. Mistr strojník přidával páru do parního stroje, až se kolesa otáčela rychlostí dvacet osm otáček za minutu. To byl plný výkon parního stroje a tím také plný tah celého parníku. Podle toho ale také stoupala spotřeba páry a samozřejmě také uhlí.

Nebyl čas na žádné lelkování. Každou hodinu jsem musel do kotle na topeniště naházet asi tři a půl metráku uhlí. Tedy nejen ho tam tak ledabyle naházet, ale pěkně ho ve vrstvách rozprostírat po celých roštech topenišť. Při tom stále sledovat vodoznak, je li v kotli dostatek vody, a případně přidat nebo ubrat na výkonu pumpy, která kotel doplňovala. Jedno oko jsem měl stále upřené na manometru, aby ručička byla na červená rysce jako přibitá. Jak přes červenou čárku přelezla, začaly řvát sychráky, a v tu ránu byl u mě v kotelně půlmistr. Vynadal mi, že plýtvám uhlím a ať se naučím topit. Když ale ručička klesla o čárku pod červenou, nedej bože o dvě, okamžitě to uviděl kapitán z kapitánského můstku na kontrolním manometru na plášti kotle. To se hned ptal špráchrourou mistra co se děje, proč tam není plný tlak? To byla ostuda, když musel přijít půlmistr a pomáhat mi páru zvednout k rysce.

Podle kvality uhlí jsem rošty vždy po hodině až hodině a půl pošavloval, aby ohně pěkně hořely. Půl hodinky před koncem směny jsem si páru zvedl malinko přes rysku, aby sychráky jen tak malinko odfukovaly, a znovu vzal do ruky hrablo a vyhrabal strusku z topenišť a popel z popelníků. Polít a vyházet ho přes bort muselo být dílem chvilky. Pak otevřít vratnou komoru a vyfoukat znovu trubky, aniž by klesla pára, a znovu řádně rozfedrovat ohně v topeništích. Ale to už uběhly čtyři hodiny, v kotly shořelo před jednu tunu uhlí, které jsem tam naházel, a v Labi skončilo skoro půl tuny mokrého popela, který jsem naházel do výsypky na bortě. Skončila mi první směna.

Přišel mě vystřídat kolega. Měl čisté ohně, čisté plamence a čisté žárové trubky a čtyřhodinovou směnu před sebou. Vzal si svoji lopatu a pustil se do díla. Já se polil vědrem vody, v létě na palubě a jindy v kotelně, vodou ohřátou ve vědru pistolí na foukání trubek. Řádně jsem se vymydlil a opláchl. Dal jsem si svačinu a připravil si jídlo k obědu. Pak jsem zašel tak na hodinku do strojovny, okouknout jak to tam chodí. Třeba něco pomoct půlmistrovi a tím se něco přiučit, abych jednou sám mohl dělat půlmistra a také po letech, samozřejmě po složení mistrovských zkoušek, i mistra. Kolem jedné hodiny jsem si snědl oběd, malinko si ještě odpočinul a ve dvě hodiny nastoupil znovu do kotelny vystřídat kolegu.

Ohně byly vyčištěné, trubky vyfoukané a kotelna s kotlem a bunkrem, to jest, zásobníkem uhlí, byly moje. Omyl a otřel jsem si do sucha násadu svoji lopaty, aby nebyla zaprášená, a začal fofrovat každou hodinu tři a půl metráku uhlí do kotle. Copak v zimě to ještě šlo, obzvláště když trochu přimrzalo. To ale sakra, nadávala palubní posádka, že se nedá na parníku udržovat pořádek a paluba byla jako kluziště. Chodit po ní bylo o hubu, nedal sis bacha a letěl si přes palubu, a to víš, když přimrzá, to je voda studená. Ale za to v létě, paluby, kesemantl, tedy plášť kotle, plechy nad kotelnou, všechno natřené černě…. Když venku bylo třicet a do těch černých plátů pražilo slunce, a ze předu na tebe dýchal rozpálený kotel, bylo v kotelně jako v pekle. Tahle směna od dvou do šesti byla nejhorší. Když jsi hrabal ohně nebo šavloval rošty, musel jsi to dělat v kožených rukavicích. Jinak ti od žáru z otevřených dvířek topeniště naskákali na zápěstích puchýře jak se ti tam vypařoval pot.

Musel jsi jako topič hodně pít, protože pří práci u kotle ses potil v zimě jako v létě, jako dveře od chlíva, jak říkali staří venkované. Na palubě byly čtyři padesátilitrové dubové soudky na pitnou vodu. Vystačily s bídou na tři dny. Pak se při nákupu museli u hydrantu znovu naplnit a přinést na márách na palubu. Jeden soudek přinášeli topiči a tři soudky přinášeli lodníci. Samozřejmě držkovali, že topiči mají největší spotřebu, ale podle starých zvyklostí to tak bylo a taky to tak zůstalo.

Ale jako všechno i moje druhá směna končila. Před šestou jsem naposledy vyčistil ohně, vyhrabal popelník, vyfoukal trubky a předal kotelnu kolegovi. Ten koncem směny před desátou večer už trubky nefoukal, to si nechal na ráno, ani popelník nevyhrabával. Po fajruntě, tedy po zakotvení k nočnímu odpočinku postupně snížil tlak páry v kotly, vyhrabal škváru z topenišť a vyházel ji do řeky, samozřejmě už politou v kotelně. Popel z popelníku už nehrabloval, to si nechal také na ráno. Ohně v topeništích odhrnul dozadu k jízku a topeniště naplnil uhlím tak, aby odzadu postupně prohořívalo ale nezvedalo páru a vydrželo žhavé až do rána. Naposledy ještě zkontroloval vodoznak jestli je v kotli dost vody, umyl se, bylo jedenáct a šel si lehnout. Ráno vstával v pět, roztopil a vyčistil kotel a zvedl páru tak aby kapitán mohl v šest hodin zahoukat Wind up. Který topič večer abdekoval, tedy utlumil ohně tak aby vydržely hořet až do rána, ten také ráno roztápěl a zvedal páru.

Den co den se na parníku spálilo přes deset tun uhlí, přes pět tun na každém kotli. Tedy nebylo to všude stejné, samo sebou. Slabší parníky postavené v loděnici v Rosslau, jako Lovosice nebo Karlín spálily proti proudu asi osmdesát tun, zatím co ty postavené loděnicí v Übigau, třeba Duchcov, Kolín, Litoměřice po sto tunách a Praha, Brno a Poděbrady a Mělník asi sto dvacet až sto padesát tun. Co takový parník spálil za jednu cestu to rodinnému domku stačí na topení na deset let.

Bunkr, tedy zásobník uhlí, byl čtvercový prostor těsně přiléhající ke kotelně, oddělený od ní ocelovou přepážkou. Proti topeništi v ní byl otvor asi metr na metr uzavíratelný šupákem. Bunkr byl široký přes celou šířku lodi, tedy osm metrů a právě tak dlouhý. S palubou byl spojen devíti otvory o průměru půl metru, kterými se dovnitř sypalo uhlí. Staří topiči ještě bunkrovali navážením uhlí dřevěnými trakaři, po dlouhé lávce bez špriclů ze břehu nebo ze zásobovacího člunu. Já to zažil jen jednou a už nikdy bych si to nechtěl zopakovat. Za mých časů postavili lodníci kolem otvorů připravenou metr vysokou ohradu a do ní začal jeřáb sypat uhlí. Když byly oba bunkry i s ohradami plné bylo to na cestu Hamburk – Magdeburg nebo Magdeburg – Děčín.

Ze začátku když byly bunkry plné a ze šupáku se sypalo uhlí to bylo hej, to se dobře topilo. Ale jakmile bylo odtopeno, bylo potřeba každou půl hodinku vlézt do bunkru a uhlí si do kotelny přiházet. Ještě později, když už bylo odtopeno z poloviny bunkru a bylo nutno přihazovat na dvakrát tak nám chodili přihazovat lodníci, protože to už by topič časově nestačil a začala by klesat pára. Na těch největších parnících, jako byla naše Praha, kde byly kotelny i bunkry prostornější byl dokonce další člen posádky zvaný bunkermann, který měl na starosti právě jen přihazování uhlí v obou kotelnách. Byl to většinou mladší chlapík, který čekal až se někde uvolní místo topiče, na které se při své práci zaučoval.

Topiči neměli žádné leháro ani když parník nedupal na plný výkon. Když se zastavilo na dvě hodiny na nákup, rychle jsme si nakoupili a dali si jedno pivko, jako všichni ostatní. Když se ovšem zastavilo z jiného důvodu, třeba když jsme čekali na člun nebo byla zastavená plavba, tak mistr zabrzdil kola a my šup do koles s velkými pákovými klíči. Kontrolovali jsme, jestli se některá ze stovek matic na lopatách nepovolila, ale hlavně jestli nejsou pouzdra na čepech ramen a unašečů příliš opotřebená. Každé takové opotřebené pouzdro jsme povolením asi dvacíti matic vyměnili za nové a matice opět utáhli. Přehlédnutí opotřebovaného pouzdra nám přidělalo práci výměnou celého ramene, čepu nebo unašeče.

Při delším stání jsme dávali do pořádku kotelny a pomáhali půlmistrovi ve strojovně kde bylo stále co leštit. Kontrolovali se lojové ucpávky na všech parních mašinkách na palubě i v podpalubí a prováděli se menší opravy svépomocí. Na každém parníku byla polní výheň a kovadlina a tak se každý topič musel naučit aspoň základy kovářského řemesla, aby dokázal provést menší nutné opravy na trati až bude jednou mistrem strojníkem.“

Pan Václav dovyprávěl. Však už také trošku chraptěl od toho dlouhého vyprávění. Ale zdaleka to nebal vše co by se o práci na starých parnících dalo vyprávět. Poprosil jsem proto dalšího vysloužilce se kterým jsme spolu mnoho vody za zádi našich parníků nechali, aby i on zavzpomínal. Řekne nám o práci a povinnostech prvního topiče, jinak pomocníka mistra strojníka a také o práci strojníka samotného. Tady tu jeho vzpomínku máme.

Starý mistr strojník vypravuje

„Tak tedy povinnosti mistra a půlmistra. Půlmistr byl oficiájně první topič, pomocník strojníka, jeho zástupce a střídač. Jako půlmistr jsem ráno vstal v pět spolu s topiči. Jenže já den co den, a ne jen ob den, jako topiči. Musel jsem namazat pístnice cilindrovým olejem a ojnice přeleštit mastným hadrem. Namazat řídkou vazelinou saně křižáků a doplnit olejem skleněné nádobky maznic křižáků. Jakmile se dají tři válce parního stroje do pohybu, už to nejde bez nebezpečí úrazu udělat. Zkontrolovat, utřít, namazat a nebo přeleštit všechny pohyblivé i nepohyblivé součástky parního stroje. Doplnit všechny maznice buď olejem, nebo vazelínou. Zkontrolovat vývěvu a ostatní pomocná zařízení strojovny. K tomu dohlédnout na topiče v obou kotelnách jestli řádně připravují kotle na provoz a jak zvedají páru. Když u některého kotle topil topič bez zkoušek, kontrolovat ho o to důkladněji, případně mu pomoct radou i rukama a ukázat mu postup prací a úkonů.

Ve tři čtvrtě na šest už byla pára zvednutá na dvě čárky pod červenou ryskou, mistr strojník cestou do strojovny zahoukal budíček pro celý vlek, ale to už byla celá posádka parníku dávno v chodu. Mistr přišel do strojovny, zkontroloval tlak páry a zdali je parní stroj na celodenní provoz řádně připravený, odbrzdili jsme kolesa a nechali pomalu protáčet parní stroj. Ručička manometru, která vyšplhala k červené rysce, nám ukázala, že už je provozní tlak páry. To už byl kormidelník v kormidelně, ozvaly se kroky kapitána na kapitánském můstku a z hlásné trubky nad ovládacími pákami parního stroje se ozval kapitánův hlas. „Velmi pomalu vpřed!“ Mistr s citem přidal páru do stroje a kolesa malinko zrychlila obrátky. Ozval se zvuk parní houkačky signálem Wind up a zároveň jsme až ve strojovně uslyšeli rachot kotevního řetězu při zvedání kotvy. Když po chvíli rachot ustal, ozvala se hlásná roura kapitánovým hlasem znovu: „Pomalu vpřed!“ Mistr opět malinko pohnul pákami a parník začal napínat vlečné lano. Lano bylo napnuté, kotvy na člunech vytaženy z vody, kapitán se ozval, „půl páry!“ Po chvíli přidal, „plnou páru!“ Mistr zamanipuloval pákami a další den plavby začal.

Mistr obhlédl jestliže je vše v pořádku jak má být a zabručel: „Dojdi si na svačinku!“ Že už jsem po snídani, to se rozumělo samo sebou. Teď jsem měl hodinku času na pořádnou svačinu a na přípravu jídla, které si před polednem uvařím k obědu. Před osmou jsem se vrátil, prošel obě kotelny, pohovořil s topiči jestli je na kotlích vše v pořádku. Obhlédl jsem, kolik je v bunkrech odtopeného uhlí, abych věděl, nemám li zavolat lodníky, aby přišli přihazovat. Před devátou jsem se vrátil do strojovny, mistr strojník mi předal strojovnu, a šel si na komando pohovořit s kapitánem – zjistit, jestli je na lodi vše v pořádku nebo jestli není někde potřeba nějaká drobná odborná oprava.

Zatím co byl strojník u kapitána a většinou se tam tu hodinku zdržel, já jsem si poklízel strojovnu, jedním okem hlídal lodní telegraf a jedním uchem hlásnou trubku nad ovládacími pákami. Když jsme vjížděli do úžiny nebo potkávali člun plující samotíží, ozvalo se: „Trochu ubrat!“ A po chvíli: „Půl páry!“ Zároveň se na požadovanou půlku přesunula i ručička telegrafu. Ubíral jsem páru do stroje podle požadavků kapitána a telegrafem odpovídal. Šikovní, zkušení topiči, když slyšeli, že stroj zpomaluje, zavřeli dvířka popelníků případně i na chvilku otevřeli dvířka plamenců aby udrželi páru na červené a nezačaly řvát sychráky. Po chvíli, když jsme samotíž, bagr nebo jinou překážku minuli, přišly příkazy, „pomalu přidávat!“ a posléze „plnou páru!“ a parník opět plul plnou parou, jak se říkalo a říká. Všechny ty manipulace s párou jsem se naučil pod dozorem mistrů dávno. Ještě jako topič ve volných směnách. Taky, když se mistr strojník přesvědčil, že to dobře ovládám, mi svěřoval dozor ve strojovně bez obav.

Když se po desáté vrátil mistr strojník do strojovny, odešel jsem na palubu pohovořit s druhým kormidelníkem a s lodníky, jestli se na lodi nevyskytla nějaká závada nebo porucha, k jejíž odstranění je potřeba černého řemesla. V takovém případě bylo na mě a topičích ve volné směně poruchu odstranit. Na palubě jsme měli polní výheň, kovářské a zámečnické nářadí a šikovné ruce, které si skoro se vším dovedli poradit. Zkontroloval jsem parní strojek u předního kotevního navijáku. Zadní kotva se tahala ručně. Došel si poslechnout a zkontrolovat parní strojek kormidla a vyzkoušel jsem i parní strojek duplexního čerpadla. Když bylo třeba u všech jsem trochu utáhl těsnění lojovými šňůrami.

Pak jsem si dovařil oběd, poobědval jsem a došel do strojovny vystřídat mistra. Mistr a kapitán byli už starší páni, které doprovázely na plavbách manželky. Mistr tedy odešel na oběd, který mu žena připravila, a já měl na dvě hodiny strojovnu pro sebe. Po jedné hodině jsem došel obhlédnout kotelny, jak se topiči připravují na předání směny. Mistr se do strojovny vrátil ve dvě hodiny. Obešel jsem znovu kotelny, pohovořil s topiči, zdali předání kotlů proběhlo v pořádku, zkontroloval vodoznaky a pak si došel na svačinu.

Ve tři jsem se vrátil do strojovny, a to byl tak akorát čas znovu obejít s hadrem a olejničkami všechny tři válce parního stroje a doplnit do maznic válcový nebo strojní olej. Také zkontrolovat saně křižáků a všechna ložiska, jestli příliš nehřejí. To by byla známka, že se začínají zadírat. Když se to málokdy, ale přeci jen někdy přihodilo, zašel mistr za kapitánem a požádal ho: „Václave na nejbližším kotvišti zastav, něco se mi tam hřeje.“ Jenom opravdu málokdy bylo potřeba zakotvit okamžitě. Po zastavení jsme závadu odstranili. Opravili jsme ji buď úplně, nebo aspoň natolik abychom vlek dopravili do cílové stanice a pak odpluli na loděnici.

Hadr v ruce byl důležitý. V lodní strojovně je stále co utírat nebo leštit. Všechny hřídele a ostatní železné součástky se ocelově lesknou, nikde není vidět ani známka rzi., Měděné maznice se třpytí jako zlaté a jejich skleněné baňky se lesknou jako z křišťálu. Od ocelové, černě natřené podlahy se odrážejí šedivé ponky a skříně s nářadím všechno vyleštěné a jako napastované.

Uprostřed strojovny trůní tři válce parního stroje, malý, větší, největší a tudíž vysokotlaký, středotlaký a nízkotlaký. Z toho už proudí pára síly zbavená do vývěvy a jako voda zpět do kotle. Mohutné deset centimetrů tlusté pístní tyče a právě tak tlusté ojnice roztáčejí kolesa přes obludné kliky hřídele tlusté jako dospělý muž v pase. Hřídel mizí na obou stranách strojovny v bortech a za nimi se roztáčejí kolesa, která pohánějí celý parník vpřed. To všecko je čisté, naleštěné a vypulírované každý den, jako by to mělo zítra jít na výstavu.

Tak uběhne odpoledne. Zimního času se už ve čtyři hodiny odpoledne museli zažehnout lampy. Ve strojovně tři petrolejové, jedna u ovládacích pák a dvě po stranách stroje aby bylo na vše dobře vidět. Lodníci s přicházejícím šerem večera přetáhli přes světlík nad strojovnou, i přes světlíky nad kajutami plachetky, aby světla ze strojovny a kajut neoslňovala kapitána a kormidelníka při plavbě noční řekou. V každé kotelně se rozsvítila jedna karbidová svítilna a topiči tak většinu své práce dělali v polostínu a v záři otevřených dvířek topeniště při přikládání. Jen když vrcholí léto, obejdou se v kotelnách i ve strojovně bez umělého osvětlení.

Večer v deset, když už je zakotveno, půlmistr zkontroluje topiče, aby dobře utlumili ohně na noc, aby se ráno dobře roztápělo a vlek mohl včas vyjet na trať. Mistr obejde celou strojovnu, tuhle položí ruku, tamhle na něco poťuká, pozoruje jak mašina pomalu chladne a když se přesvědčí, že je vše v pořádku zajde popřát dobré noci topičům a odchází spát. Před jedenáctou jsou ohně řádně utlumeny, palubní posádka už je v kajutách a konečně i půlmistr a topiči se v přední kotelně umyjí a opláchnou a jdou spát. Ještě bych se měl zmínit, kam jsme na starých parnících chodili na záchod, když už jsem v tom vyprávění.

Na parnících, jsme neměli ani splachovací záchody ani jste nevystrkovali zadky nad vodu jako voraři. Topiči i půlmistr si chodili ulevit na lopatu. To nabrali na lopatu vrstvu uhlí, na ni vykonali svoji potřebu a pak to celé mrskli do ohně kde to krásně shořelo. Pro ostatní posádku byly na předních kolnicích dvě kabinky na každém boku jedna. Ta vpravo vedle kuchyňky sloužila podle zvyklostí kapitánovi, strojníkovi, kormidelníkovi a jejich ženám. Ta vlevo, vedle remízky, byla pro ostatní posádku.

V každé té kabince byla do paloubky kolnice přinýtovaná tlustá roura, která dole končila půl metru nad vodou a nahoře půl metru nad paloubkou. Tam končila lavičkou s otvorem na zadek, přikrytým poklopem, tak jako na starých venkovských kadibudkách. Ale proti nim tu byl přeci jenom jeden rozdíl. Za jízdy byl pod kolnicí mírný přetlak. Jen velmi mírný, ale stačil vyvolat v té rouře pěkný průvan. Jak jsi sundal tu poklici, musel si ten otvor řádně zasednout. Jak jsi nechal třeba jen malou škvírku, nafouklo ti to košili jako balón. Samozřejmě se na parnících žádný klozetový papír nepoužíval. Každý si pěkně přinesl kus utržených novin a kousek uhle. Do těch novin, po použití, ten kousek uhle zabalil a hodil rourou do řeky. Bez toho uhle ty noviny vyplachtily rourou zpátky a poletovaly v kabince jako vlašťovka. Používat tyhle záchodky, bylo jen pro tvrdé nátury. Nejhorší to bylo od podzimu do jara. To tě ani nenapadlo si při tom kousek novin přečíst. Vypadl jsi z kabinky co nejdříve, se zadkem scvrklým jako křížala.“

Samozřejmě velká pohoda byla, když jsme si nejprve svépomocí a potom s požehnáním a pomocí podniku zavedli na parnících elektřinu. Nejdříve jen z parních turbínek z rozstřílených lokomotiv po válce a posléze i s malým kastlíkem baterií. Pak ani topiči už nepotřebovali karbidky ráno při zvedání páry.

Velká pomoc pro posádky parníků také byla, když na nich podnik zavedl lodní kuchyně a začal platit kuchaře nebo kuchařky. Po sešrotování Duchcova, posledního našeho parníku, se ještě nějakou dobu lodní kuchyně udržely na motorových remorkérech, ale i tam byly posléze zrušeny. Takže nyní už si opět na všech říčních plavidlech musí členové posádek vařit sami.“ Starý mistr dovyprávěl.

Tak to byla práce v podpalubí. Teď bychom si ještě měli povědět něco o práci palubní posádky. I tady mám připraveného starého vypravěče. Na slovo vzatý odborník, emeritní kapitán, ostatně jako já, jen asi o deset let mladší. Ještě stačil prožít zánik slávy starých parníků a aktivně se zúčastnil vzestupu moderní postrkové plavby na řekách a průplavech Evropy. Kam pak na něj jen s houkačkou a zvonem, jako jedinými dorozumívacími prostředky spojení se břehem, či jinou lodí. V jeho poslední kormidelně na postrkovém remorkéru byly tři vysílačky, dva radiotelefony a dva mobily, jeden služební a jeden vlastní. Až mi z toho jde hlava kolem. Ale poslechněme si ho.

Starý lodník vypravuje

„ Jak to chodilo na starých parnících, na to si dobře vzpomínám. Já byl na Mělníku druhý lodník. Dokud na lodi nebyla ani kuchařka, ani elektřina, vstával jsem jen chvilku po topičích, kteří měli službu. Rozdělal jsem v kuchyňce oheň a uvařil dvě konvice melty, jednu pro topiče a druhou pro palubu. Ve třetí konvici byla horká voda pro ty, kdo si chtěli udělat pravou kávu nebo čaj. V půl šesté přišli posnídat první lodník a druhý kormidelník. Také oba topiči přiběhli, drapli krajíc chleba se sádlem, nalili si hrnek melty a už zase upalovali do kotelen. Jen co jsme snědli snídani, šel druhý kormidelník vyšvaplovat rosu na kapitánském můstku a vyleštit okna u kormidelny. V době kdy se ráno vyplouvalo za tmy, první lodník a já jsme si připravili poziční světla. Pět kousků jich bylo a museli za plavby svítit dokud se řádně nerozednilo. Zkontrolovali jsme v nich petrolejové lampy, jestli je v nich dost petroleje a zda jsou čisté cylindry. Musili jsme je zapálit a v remízce nechat nejméně patnáct minut rozhořet. Teprve pak jsme seřídili knoty a s přiměřenými plameny a nasazenými cylindry vrátili lampy do pozičních světel, které jsme roznesli na svá místa kde jsme je upevnili do držáků. Dvě bílá na příď, to když jsme měli vlek, bez vleku tam přišlo jen jedno. Na pravý bok zelené a na levý červené. Na záď také bílé světlo, podle kterého řídili svou plavbu kormidelníci člunů v našem vleku.

Čtvrt hodinky před šestou si mistr přišel do kuchyně zalít svoji kávu; cestou zatáhl za šňůru od zadní houkačky a tím zahoukal budíček pro všechny čluny ve vleku. Před šestou vystoupal kormidelník do kormidelny a kapitán na kapitánský můstek. To už jsme byli všichni na svých místech. My lodníci u parního kotevního navijáku, který zatím běžel na prázdno. První lodník stál u ovládacích pák a druhý lodník čekal v pohotovosti u štítnice. Oba mistři byli ve strojovně, tlak páry drželi topiči na manometrech na červené čárce a druhý kormidelník byl na zádi, kde kontroloval vlečná lana. Pracovní den na parníku začínal.

V šest hodin promluvil kapitán do špráchroury: „Velmi pomalu vpřed!“ a kolesa se začala roztáčet. Pak prohodil směrem k nám k přídi: „Berte ji ven!“ První lodník sepnul naviják a začal zvedat kotvu z vody. Druhý lodník pozoroval přes štítnici jak se kotevní řetězy zvedají z vody, při ruce lodní háček, aby zavčas z řetězů odstraňoval různé naplaveniny, aby je řetězy nevtáhly do kotevní průvlačnice a posléze do řetězových beden v předním kolizním prostoru. Za okamžik zavolal ze zádi druhý kormidelník který pozoroval vlečná lana: „Napínají se!“ Kapitán znovu promluvil do špráchroury: Pomalu přidat!“ Zároveň zadní houkačkou dal signál: Wind up! A na člunech zvedli kotvy. Kapitán zavelel do strojovny „půl páry!“ V tu dobu už byla naše kotva venku z vody a zajištěná. Zazvonil jsem na kotevní zvon a zavolal, „kotva z vody.“ Po chvíli i druhý kormidelník volal zezadu, „na vleku kotvy z vody venku.“ Teprve potom, a když se vlek srovnal do plavební dráhy, dal konečně kapitán do strojovny povel, „plnou páru!“ a vlek začal odpočítávat další kilometry ze své cesty.

Po rozjezdu jsme denně musili umýt a spláchnout celý parník. Nad ránem většinou utichá vánek, a tak saze, které topiči vyfoukají z trubek, se většinou snesou zpět na palubu a nástavby parníku, a musí se smýt. Na Mělníku už byla na štěstí parní duplexní pumpa, takže jsme nemusili tahat vodu čepajmrama, ale druhý kormidelník pohodlně splachoval hadicí špínu, kterou jsme my lodníci poctivě na nástavbách i palubě vykartáčovali. To byla práce na dobrou hodinku a dost často i na dvě. Po umytí druhý kormidelník vytřel švaplem (švapl je vlastnoručně vyrobený mop z kusu rozpleteného konopného provazu na násadě) kapitánský můstek do sucha. Po uschnutí paluby jsme my lodníci švaplem vysušili každou kalužinku kterou jsme kde uviděli.

Nasvačili jsme se a druhý kormidelník, který byl zodpovědný za pořádek na palubě, nám přidělil práci. Sám šel do kormidelny vystřídat prvního kormidelníka, který šel na svačinu. To víte, na takovém velikém parníku stále někde něco rezaví. To se musí oškrabat, vyčistit a nabarvit nebo nakonzervovat. Všechny natřené plochy na celém parníku jsme musili udržovat stále čisté a v pořádku. Nástavby jsme natírali barvami každý rok. Paluba se natírala černým inertolem, který se modře leskl, nejméně dvakrát do roka a některá místa, třeba čtverce kolem devíti násypních otvorů nad bunkry, kde se stavěly bedny, dokonce i třikrát.

Jo ty bedny, to byly vlastně, metr vysoké, prkenné ohrady kolem otvorů nad uhelnými bunkry. Ty jsme my lodníci, nad bunkry sestavili při zauhlování. Parník tak pobral větší zásobu uhlí a nemusil tak často zauhlovat. Když topiči odtopili tolik uhlí aby se vešlo, všechno zbylé, do bunkrů, zase jsme ohrady rozebrali a sklidili. Překážely by nám při palubních pracích. Naházeli jsme zbytky uhlí do bunkrů a všech devět otvorů uzavřeli kruhovými, bytelnými, pochůznými záklopy. Není ani třeba říkat, že poté se opět celá paluba důkladně umyla a když bylo třeba, i natřela, jak už jsem říkal.

Lodní houkačky, kotevní zvony, luftfany do kotelen a do strojovny, štítky a kování okének, prostě vše co bylo na lodi z mědi nebo mosazi, jsme leštili několikrát týdně, to podle počasí. Zakládali jsme si na tom, aby se to stále blyštělo jako ze zlata. Když jsme někdy potkali jiný parník a uviděli zašlou mosaz, ztratila u nás jeho posádka kredit. Pravidelně jsme kontrolovali všechny provazy a všechna lana - a že jich na parníku bylo! Lana vázací, výprostná, navijáková, jeřábková u lodiček, lanka vrhací i tlustá lana vlečná, poproudní i protiproudní. Když jsme zjistili, že některé oko je už příliš odřené a ošoupané, usekli jsme ho a zapletli nové. Když bylo příliš opotřebované celé lano, se souhlasem kapitána jsme ho v mateřském přístavu vyměnili za nové. I to byla naše práce.

Pravidelná práce druhého kormidelníka byla takřka denně vyčistit a namazat kolem padesáti metrů kormidelních tyčí a jejich kluzných ložisek. Ta byla na bocích záďové paluby bez jakékoliv ochrany před nepřízni počasí a před nečistotami. Naše další lodnická pravidelná práce byla kromě jiného zásobovat všechny kajuty a kuchyňku třískami na podpal, ber kde ber. Jak jsme na některém člunu uviděli zlomený sochor, hned jsme ho vyžebrali, rozřezali a na třísky rozštípali. Také uhláky v kajutách plnit uhlím byla naše práce, ale po pravdě musím přiznat, že topiči a někdy i další členové posádek si uhlí nosili sami.

Při vší té práci jsme si musili i uvařit a najíst se. Na většině parníků byli sehrané party, kde lodníci vařili společně a většinou i s druhým kormidelníkem, který chodil do kormidelny střídat prvního a na vaření čas neměl žádný. Neboť první kormidelník měl od půl osmé do osmi svačinu a od desíti do dvanácti oběd. Pak od tří do půl čtvrté odpolední svačinu a od šesti do sedmi večeři. V těchto chvílích stál nebo seděl za kormidlem druhý kormidelník. Kapitán na kormidlo sáhl, jen když parník pomáhal při vyprošťovacích pracích po nějaké havárii a na palubě byly potřebné i kormidelníkovy ruce a jeho zkušenost. Jinak nebral kapitán do ruky kormidlo nikdy. Všichni kapitáni měli sebou na parnících manželky a odcházeli se najíst v době, kdy byl u kormidla první kormidelník a na trati nebyla nebo nehrozila nějaká překážka, jako úžina, nebezpečný most a podobně.

Také topiči vařili spolu a někdy i s půlmistrem. Vařil se ponejvíce guláš s chlebem, bramborový guláš s buřtem a ve dnech kdy se nakupovalo přírodní řízek z pánvičky, samozřejmě také s chlebem. Také brambory ve šlupce se vařily často, samozřejmě v labské vodě, aby se ušetřila pitná. Po oloupání se osolily, omastily nejčastěji sádlem a byla pochoutka. Zbylá polovina se druhý den zapekla s vajíčky a báječný oběd byl hotov. Častým obědem byla hrachová polévka zahuštěná vejci a jíškou, samozřejmě také s chlebem.

Kapitán se strojníkem už byli starší páni a kormidelník chlap v nejlepších letech a se všemi už jezdily jejich manželky. Takže ti měli o kvalitní kuchyň postaráno. Sem tam od nich něco v neděli káplo k meltě na mlsný zub. Děti už měli odrostlé a některé se už dokonce plavili na jiných lodích jako členové posádek.

Samozřejmě, když podnik zavedl na remorkérech kuchařky, to bylo pro posádky velké ulehčení. Dodnes se pamatuji jak na Mělník připakoval nový první kormidelník, se svou ženou, kuchařkou. Ale taková kuchařka na parníku, ta se měla také co ohánět. Na Mělníku, to byl parník stejně veliký jako Brno, bylo jedenáct lidí posádky, a když tam byl od jara do podzimu plavčík, tak dokonce dvanáct. I když odpočítáme ty dva staré pány, co měli sebou manželky, tak to pořád máme deset hladových krků, které bylo třeba od svítání do setmění krmit.

Oběd i večeři vařila kuchařka teplé a k večeři něco jiného než k obědu. Když jsme jeli někdy ve dne v noci tak byla ještě půlnoční večeře. K dopolední i odpolední svačině mazala kuchařka ke každé pětatřicet krajíců chleba a po všech se jen zaprášilo. Dodnes se pamatuji, že ve středu a v neděli pekla k odpolední svačině buchty nebo koláč. Moc jsme se na tyhle svačiny těšili a nikdy nezbyl ani drobeček. Na nákupy chodili s kuchařkou jeden lodník a jeden topič a většinou si sebou brali i kárku. Lednička na parníku nebyla a tak kuchařka musela přímo čarovat aby v létě měla potravy stále dost a při tom se ji nic nezkazilo.

Když se dopoledne rozednilo musili jsme zhasit poziční světla, nanosit si je do remízky a řádně vyčistit cylindry, upravit knoty a dolít petrolej. S připravenými světly nás předvečer ještě před zešeřením čekala stejná procedura jako ráno před rozjezdem. Musili se nechat rozhořet, seřídit a jak se začínalo šeřit, roznosit je do svých pozic. V té době jsme opět zakryli plachetkami všechny světlíky, které byly přes den odkryté, aby bylo v kajutách vidět a nyní aby světla z kajut a ze strojovny neoslňovala kormidelníka. Po setmění měl stále jeden z lodníků hlídku na přídi a druhý si samozřejmě nikam nezalezl, ale byl třeba na plášti kotle nebo v lodní kuchyňce, ovšem stále v doslechu od kapitána na můstku.

Chvíli před zakotvením jsme nechali v remízce rozhořet noční lampu. Když kapitán odhoukal přípravu na zakotvení a začal zpomalovat jízdu, opět jsme stáli v pohotovosti každý na svém místě. Parník i vlek dlouho zpomaloval; tenhle manévr nešlo uspěchat, neboť každý ze člunů měl jinou setrvačnost a náhlým zpomalením by mohlo dojít k rozkolísání a dokonce k roztrhání vleku. Posléze vlek zpomalil a protože se kotvilo už potmě, nebylo možné podle břehů poznat, jestli parník ještě pomalu postupuje kupředu, stojí či už plave. Teď jsem jako druhý lodník použil sondýrku, postavil ji na dno řeky a podle jejího pohybu hlásil kapitánovi: „Pomalu kupředu,“ „stojíme,“ „stojíme,“ „plaveme,“ „plaveme.“ Nato kapitán zavelel: „Hoď ji tam!“ a první lodník spustil kotvu do vody. Kapitán ji nechal chvíli, asi tak dvacet třicet metrů vybíhat a pak pro vlek zahoukal „zakotvit.“ Kotva dále vybíhala, dokud vlečné lano nepovolilo na znamení, že kotvy vleku drží. Teprve poté kapitán zavelel: „Drž ji!“ a první lodník zabrzdil kotevní řetěz. Když se řetěz napnul položil na něj první lodník ruku a hlásil kapitánovi: „Škrábe, - škrábe, - Drží!“ „Dobrý, zhasněte světla!“ zavelel kapitán a pak do strojovny, „mistře dobrý, odstavit mašinu, ráno v šest!“

To už to také volal druhý kormidelník na vlek: Jsme na kilometru tom a tom, dnes do desíti, ráno v šest!“ Uklidili jsme poziční světla, vyvěsili noční lampu, uklidili vrhací lanka a sochorové vazáky, došli se do přední kotelny umýt a s chutí vhupsli do postelí. Pracovní den na parníku skončil.“

Tím také skončil s vyprávěním i náš emeritní kapitán.