V letech 1973-1993 jsem pracoval ve Zbojovce Brno na Lazaretní ulici, v konstrukci, prvních deset let jako kreslič, pak jako normalizační referent. Měl jsem tři skříně s normami a katalogy, a protože je hlavní konstruktér chtěl mít po ruce, byli jsme v jedné kanceláři, kde jsem byl svědkem různých jednání.
Vzpomínám si, že kolem roku 1985 byly poslední krajské konference KSČ, o brněnské v Janáčkově divadle referovalo Rudé právo na titulní straně, kde mě zaujalo tučné jméno Zbrojovka. Dočetl jsem se, že tam někdo ze Zbrojovky vystoupil s varováním (to už byla Gorbačovova perestrojka s glasností, kdy takové projevy byly v módě, zatímco dříve to byl málem trestný čin), že průměrný věk strojů v naší fabrice je 29 let, ale že jsou tam stroje staré až 70 let a že se to jednak může jednou sesypat naráz, jednak přestáváme být konkurenceschopní. Tenkrát totiž vládla tendence, že dokud se stroj dal opravit, nekupoval se nový, tím se ovšem výrobní základna socialismu pomalu a jistě měnila v technické muzeum, na rozdíl od skutečného muzea ve velmi zchátralém stavu.
V té době vedoucí výzkumu a vývoje začal prosazovat myšlenku, že by se Zbrojovka měla pokusit vyrobit první československý hard disk. Mnozí namítali, že na to nejsme vybaveni, ale on odpovídal, že právě to je hlavní účel akce, aby do fabriky přišly moderní stroje. Když budeme výrobu přizpůsobovat starým strojům, bude výrobní základna chátrat dál, až se jednoho dne skutečně sesype. To byl názor i hlavního konstruktéra v naší konstrukci, takže se do toho dali spolu.
Na hard disky bylo embargo, protože Západ chtěl socialismus technicky "vyhladovět", ale jeden exemplář se povedlo propašovat. Byl to tzv. typ Winchester. Američani totiž mají smysl pro humor, a když tomu hard disku bylo přiděleno číslo, jeden vtipálek si všiml, že je totožné se slavnou puškou Winchester, a tak se tomu tak začalo říkat.
V naší místnosti se sešli konstruktéři a společně začali ten ukořistěný exemplář demontovat. Vzpomínám si, jak vytáhli kolečko, ve kterém něco štěrchalo. Dali kolovat, každý si s tím zaštěrchal u ucha, pak kolečko chtěli vrátit a zjistili, že visí ve vzduchu, odpuzované magnetickým polštářem. Hvízdli si, že to bude oříšek, ale nevzdali to.
Musím předeslat, že nebyli bez zkušeností s výpočetní technikou. V té době Zbrojovka už přes deset let vyráběla zařízení PPPD (příprava a předzpracování dat), což byl jakýsi předchůdce počítačů bez hard disku, jen s disketami 8 palců (velké asi jako gramofonová deska), ale kapacitou pouze 125 kB, s velkými písmeny bez diakritiky. Pak se podařilo zvednout hustotu na dvojnásobek, kapacitu na 250 kB a písmena i malá a s diakritikou. První verze tohoto zařízení Consul 2711 bylo dvoumístné pracoviště složené ze tří stolů, pak následovaly tři podobné varianty, avšak pátá verze Consul 2715 se už vešla na normální psací stůl. Vypadala jak mikrovlná trouba, místo dvířek obrazovka, vpravo místo knoflíků dvě škvíry pro diskty, stále ty velké. Klávesnice už byla samostatně na káblu, takže tento stroj se už podobal osobním počítačům, pouze neměl hard disk.
Ironií bylo, že konstrukce sama musela svou výrobní dokumentaci i pro toto zařízení psát na starých psacích strojích, protože toto zařízení bylo příliš drahé, aby je fabrika mohla koupit pro svou vlastní práci. Výrobky totiž patřily státu stejně jako vydělané peníze, takže továrna si svůj vlastní výrobek nemohla prostě nechat. Ještě někdy v roce 1987 stroj stál 113 000 Kčs, ale v roce 1988 už jen 10.000 Kčs, tak jsme jich několik dostali, já také jeden. Předtím tu mašinu mělo jen tzv. výpočtové středisko, kde všechno ze strojopisů přepisovaly dospívající dívky, které se nedostaly na školu, nadělaly spoustu chyb. Když jsme dostali sjetinu, museli jsme tužkou naznačit, jak to opravit, ale ony to špatně pochopily a nadělaly nové chyby. Když jsem tu mašinu dostal já, opravil jsem vše přímo na disketě a poslal do výpočtového střediska disketu bez chyb. Po revoluci mi tu mašinku rádi prodali za 3000 Kčs a já ji pak střelil za 500 Kčs, když už jsem měl normální počítač. Později ještě vývojáři vytvořili inteligentní terminál Consul 2717, školní mikropočítač, který byl určen do škol pro výuku programování, psaní na stroji a jiných předmětů.
Ale vaťme se k hard disku. Museli jsme vybudovat tzv. čistý prostor, k čemuž bylo vyhrazeno celé poschodí v jedné z budov. Také jsem tam byl na brigádě, obkládali jsme stěny speciálními filtry dovezenými tuším z Rakouska. Byly to takové kovové skříňky, o něco větší než cihly, vyplněné skelnou vatou. V jedné jsme našli staré hadry, tak jsme se smáli, že kapitalisti to šidí stejně jako my. Potom ten prostor byl zasklený, takže z chodby bylo vidět, co se tam děje. Když chtěl někdo vstoupit, musel se ve vyrovnávací kabince svléknout do trenek, ofoukat vzduchovou sprchou a navléknout bílý gumový skafandr, vypadali v tom jak bílí dinosauři pracující s jemnou technikou. V jiné místnosti se musel vybudovat laser a napařovačka (disk je vlastně několik plastových kotoučů s napařeným magnetickým kovem) a já nevím co ještě.
Když konstruktéři překreslili na výkres trochu zvláštní tvar skříňky hard disku, v němž je celý mechanismu uzavřen ve vzduchoprázdnu, hledali slévárnu, která by ten složitý tvar zvládla odlít. Moderní slévárny neuspěly, nakonec to zvládla stará slévárna v Modřicích, se starými stroji a starými mistry. Vznikl tak první exemplář, který vypadal přesně jako propašovaný kus, akorát že nefungoval. Říkali mu "potěmkin".
Někdy v roce 1987, pokud se nemýlím, objížděl Gustáv Husák se svým štábem jednotlivé kraje, natáčel na magnetofon, co kde chybí, aby se pokusil zjednat nápravu, protože komunisté už cítili, že se jim hospodářství rozpadá pod rukama. Za Zbrojovku tam byl poslán vedoucí výzkumu a vývoje s "potěmkinem". Následujícího dne přišel za hlavním konstruktérem, aby mu pověděl, jak to probíhalo. Protože jsem v místnosti seděl a kontroloval výkresy, slyšel jsem přibližně toto: "Husák je génius, sedmdesátiletý chlap, kouří jednu cigaretu za druhou, ale udržel pozornost a byl dokonale připraven. Když jsem mu chtěl vysvětlit, co je to hard disk, přerušil mě: Máš čistý prostor? Máš napařovačku? Máš laser? Prostě nejenže věděl, co to hard disk je, ale i jak se vyrábí a co je k tomu potřeba. Celý vykulený jsem vykoktal, co ještě chybí, on si to zapsal, slíbil, že pro to udělá maximum, a obrátil se na zástupce další fabriky a také o jejich trablech věděl skoro všechno."
Husák asi skutečně pomohl, protože těsně před revolucí se začaly vyrábět první hard disky o kapacitě 10 MB. Jiné naše oddělení vyvinulo tzv. teletext místo dálnopisu a do toho se ten hard disk používal. Zbrojovka byla známá jako výrobce dálnopisů, což byla kombinace elektrického psacího stroje s telefonem. Pošta v Brně se spojila telefonicky např. s poštou v Plzni, na brněnském dálnopisu se napsal text a ten plzeňský dálnopis psal to samé jakoby sám od sebe. Pak ten text nalepili na papír, zalepili do obálky a tak vznikl telegram, který speciální posel zavezl adresátovi, třeba i večer. Nyní se to mělo nahradit teletextem, čili osobním počítačem, na kterém v Brně něco člověk napíše a to samé se napíše zároveň na počítači v Plzni. Už o nemělo být jen velkými písmeny bez diakritiky. Jenže po revoluci pošta tu zbrojováckou novinku odmítla, že teď si může koupit daleko kvalitnější ze západu. Tak se teletext rychle předělal na jeden z prvních českých osobních počítačů, tzv. XT (ixtéčko).
Po revoluci jsem si koupil Consul 2715 domů, a protože mám jako hobby esperanto, zkoušel jsem na něm zpracovat své esperantské texty, hlavně přepsat náš esperantsko-český a česko-esperantský slovník, který jsme s dvěma kolegy připravovali už několik let pro Státní pedagogické nakladatelství. Po každé kontrole a připomínkách ze strany SPN jsme ho museli na psacích strojích znovu celý přepsat, tak jsem doufal, že nyní bude stačit jen opravit chyby. SPN nám však sdělilo, že po revoluci už vydává jen angličtinu, dokonce ani němčinu a francouzštinu ne, proto si máme najít soukromého nakladatele a vydat si slovník sami.
V roce 1992 dostal celý výzkum a vývoj ve Zbrojovce výpověď. Většina lidí si vzala pět platů a šla, já jsem zůstal do konce výpovědní doby a zkusil jsem si na opuštěných ixtéčkách přepsat pár textů, mimo jiné i Kožíkův román o Komenském v esperantu, který mi pak naše ústředí v Rotterdamu vysázelo na papír a náš klub v Brně vydal (mám i Kožíkovo vlastnoruční poděkování, které mi poslal z nemocnice). Poslední den před koncem výpovědi mi nabídli, abych zůstal a připravil součástky po konstruktérech pro novou zbrojováckou prodejnu elektrosoučástek na Dvořákově ulici, a pak mě tam poslali prodávat. Tak se ze mě stal prodavač elektrosoučástek, a třebaže po deseti měsících prodejnu uzavřeli, dostal jsem nabídku do prodejny soukromé na Vranovské ulici, kde jsem dodnes.
Jednou mě ještě ve Zbrojovce při obědě zastavil člověk, kterého jsem znal jen od vidění. Řekl mi, že se o mně dozvěděl od bratrance z Podolí, kde tiskneme esperantský časopis, který rediguji, a kde jsme vytiskli i toho Komenského, on sám že převzal do soukromého vlastnictví tiskařské oddělení ve Zbrojovce a chtěl by pro nás esperantisty také tisknout. Řekl jsem mu, že mám své texty na velkých disketách pro Consul 2715, on mě požádal o zapůjčení a druhý den mi je přinesl přetočené na pětipalcové diskety pro osobní počítač. Také mi jedno to zbrojovácké ixtéčko půjčil domů, abych texty pro tisk mohl zpracovat sám, protože jeho pracovníci esperanto neumí. Připravil jsem tehdy první ročenku Českého esperantského svazu a Čapkovu Válku s mloky v esperantském překladu Josefa Vondrouška (Milito kontraŭ salamandroj). Tak jsem si práci s tímto počítačem a prvním československým hard diskem "ošahal" sám.
Zapůjčený počítač jsem vrátil, když mi esperantský kamarád z Německa pomohl opatřit vlastní, i když repasovaný počítač. Na něm jsem zkusil zredigovat již zmíněný slovník, což znamenalo hlavně zavést tučné písmo a kurzívu (to Consul 2715 neuměl), pak jsem zpracovával řadu dalších věcí včetně založení české Wikipedie, ale s prvním hard diskem jsem se už nesetkal. Až po letech se mě jeden z kolegů ptal, zda o nějakém exempláři nevím, že ho shání pro technické muzeum. Bohužel jsem nevěděl a nevím ani teď, zda uspěl.
Miroslav Malovec
17.12.2014
Poznámka:
Redaktorsky upravená verze této mé vzpomínky vyšla v internetovém časopise Root.
https://www.root.cz/clanky/vzpominka-prvnimu-ceskoslovenskemu-hard-disku-pomohl-i-gustav-husak/
Původně jsem ji napsal pro mladého wikipedistu Marka Blahuše (a sobě pro radost) a ten mi sám narhl zveřejnění a po mém souhlasu dohodl s redakcí, která článek vylepšila graficky a propagačně.