POČÍTAČ- A PROČ NE?

POČÍTAČ- A PROČ NE? Říká se, že dnešní doba přeje jenom těm dravým, bezohledným. Nemám ten dojem. Dnešní doba přeje hlavně mladým a připraveným. A také je pravda, a je dobré si to přiznat, že my starší, v některých nových disciplínách jen stěží držíme krok. Zejména s technikou, která vběhla do našeho života jako velká voda. Počítače, ovládače, nové přístroje, „chytré“ telefony si s námi dnes a denně pohrávají jako kočka s myší. S tou myší to myslím doslovně. Vstanete-li ráno tou špatnou nohou a z hlavinky vám vypadne jedno jediné čísélko, či písmenko, vy máte smůlu. Počítač s vámi odmítá hovořit. Různá hesla, vstupní kódy a blokace, vám znemožní zapnout počítač, vybrat finanční obnos z platební karty a HLAVNĚ, to byl můj případ, zadat pacienta do databáze. Počítač chuděrka čeká, čeká- a teprve až se Vaše hlava umoudří, vy dodáte to správné heslo, milostivě sepne a začne s vámi komunikovat. Protože nám, co nám, úředníkům všech zdravotních pojišťoven je nad slunce jasné, že: 1) Pacient musí být především zadán do databáze, jinak pracujete ZADARMO a nemocnice, dle představ ekonomů musí vydělávat. 2) Vždyť pouze zadané kódy, přinesou potřebné finance do nemocniční pokladny. Ovládat počítače jsme se samozřejmě učili tzv. za pochodu. Sešity, ručně psané záznamy, objednávky, ambulantní karty, „datlované“ doposud na psacích strojích… den ze dne nahradily první počítače, které jsme „krmili“ prvními informacemi. A ne jen my, ale i ony měly své vrtochy. Interní síť nestíhala, počítače „padaly“, my se potily, pacienti reptali. Myslím, že všichni a na všech pracovištích jsme nejednou prožívali horkou chvilku. A najednou jsme zjistili, že ony mašinky jsou našimi kamarády, že si s nimi rozumíme, že nám v mnohém ulehčují práci. Postupně se stávaly potřebným, lehce ovladatelným pracovním nástrojem. V této souvislosti nelze opomenout, že tak, jako my dnes i v minulosti lidé přijímali novinky s velikou nedůvěrou. Vraťme se tudíž do 18. postupně 19. století, kdy dřevo muselo ustoupit oceli a parní stroj nahradil práci lidských rukou. Za symbol Průmyslové revoluce byl právě považován parní stroj. V této době se výroba nejrozmanitějšího zboží přesunula z domácích dílen, vybavených jednoduchými ručními stroji, do továren, kde stály mohutné stroje již poháněné párou. Koňské povozy nahradila železniční a lodní doprava. Bylo třeba více energie, což podmiňovalo rozvoj těžebního průmyslu, zejména uhlí. Byla to doba ohromného rozvoje průmyslu, vědy a vynálezů a na straně druhé jako houby po dešti vznikaly chudinské čtvrti, zamořené epidemiemi. Byl to věk boje pracujících za vzdělání, svobodu a snesitelné životní podmínky. Střih…mně, v teple u krbu a u počítače, kdy Vám píšu tyto řádky naskočil film Marečku, podejte mně pero! Režisér pan Oldřich Lipský perfektně zpracoval námět pánů Smoljaka a Svěráka. Proč tato asociace? V hodině fyziky se přece probírá století páry…a profesor Hrbolek v podání pana Kovaříka cituje i Jana Nerudu: Jak lvové bijem o mříže…Navíc mně tato klasika připomíná nás seniory ve školních lavicích. Jak jsme snaživí, učenliví a dychtiví po vědomostech. Navštěvuji totiž Univerzitu třetího věku a s úctou sleduji své mnohem starší spolužáky. Dodávají mně odvahu i sebevědomí. A JEŠTĚ... Za půl roku oslavím šedesát pět. Oslavím? Říká se totiž, že šedesátkou končí doba slavení narozenin. Já sice tento názor nesdílím, ale zároveň na mě stále častěji dotírají vzpomínky. Je to opravdu příznak stáří? Zároveň si vybavuji, že důvodů k jakémukoliv slavení je čím dál tím méně. Proto doporučuji, padesát pět, šest, sedm šedesát, sedmdesát, dá-li Bůh, držme se hesla, slavme „FURT“! Pro nás seniory by měla platit zásada, vstaneme-li, nic moc nás nebolí, máme-li okolo sebe okruh lidí, se kterými si rozumíme a je nám s nimi dobře, dovedeme-li si smysluplně vyplnit čas, tak co více si přát? Nedávno jsem napsala svému představenému: trocha kýče Vážený, … přeji Vám, ať se Vám dny po šedesátce nekrátí, neboť mně se zdá, že den nemá 24 hodin, že litr není litr, že hory jsou stále vyšší, že lidé stále hůře slyší (se navzájem…). Ale naopak, je slast ráno vstát a sluníčku na zahrádce zamávat, poslouchat sýkorky a kosy, jak pro ptáčata potravu nosí. Břízky šumí a oči se pasou na zelené trávě, z hrnku se kouří a je tak blaze. Občas škola volá, Atěnko, hola, hola a také Eva nastartuje, že neurologie potřebuje. A to je příjemné, protože už NEMUSÍŠ, ale MŮŽEŠ!!!. Ta svoboda je největší výdobytek té druhé poloviny žití. Ale dost již bylo povídání, proto přeji pevné zdraví, elán a hodně sil zvládat ten neurologický dril. To vše Vám přeje stále ještě „uchechtaná“ Aďka Vážení, za tím si stojím. Toto přání posílám i Vám. Zdraví sice nejde přechytračit a více a více limituje naše aktivity, ale nepodléhejme depresím, vzdorujme, plňme si sny a stále na sobě pracujme. Proto počítače, proč ne!!!