Můj nejlepší přítel - Počítač ...

Psaní byl můj koníček od školních let - a to od psaní do školního časopisu, kroniky - pochopitelně tehdy jen psacím perem... Když jsem se vdala, měla tři děti krátce po sobě - tak abych nezapomenula, že mám státní zkoušky z psaní na psacím stroji, tak jsem si z ušetřených peněz koupila svůj první psací stroj Consul a na něm jsem psala všechno. Co kdo ze sousedů nebo známých potřeboval tak jsem jim ve volných chvílích opsala - ať to byly různé žádosti, nebo před rokem 1989 mnoho opisů v samizdatu pro různé spolky aj... Psala jsem i do regionálního tisku, do různých časopisů a psávala jsem i dost opisy diplomových prací pro mnoho mladých vysokoškoláků - každý rok to byly alespoň 3 diplomky, dalo mi to zabrat ale dělala jsem to až do roku 1989 ráda. Byla jsem vždy potěšena, když mi pak od "mých" mladých zákazníků přicházela krásná promoční oznámení... V 90. letech jsme měli s manželem štěstí na výhru v novinách Mladá fronta Dnes - vyhráli jsme tehdy 2. cenu a tou byl počítač s tím, že si pro výhru musíme přijet do Prahy... V té době jsme měli starého Wartburga a tak jsme se s ním brzy ráno vydali z Boskovic do hlavního města. Pochopitelně naše staré auto nebylo stavěná na dálnici - asi 30km před Prahou nám odmítlo sloužit. Všimla jsem si při dálnici "telefonu na přivolání žlutých andělů." Vada byla brzy odstraněna, mohli jsme jet dál - bylo to finančně náročné , ale nedalo se nic dělat. V Praze jsme zastavili na prvním odstavném parkovišti a zavolali do redakce, že si netroufáme přijet až k nim - "nevadí" řekli nám - my pro Vás dojedeme naším autem... Po slavnostním obdržení počítače nás zase redaktor odvezl k našemu autu na parkoviště a popřál šťastnou cestu... My přijeli domů, dali slavnostně počítač doprostřed jednoho pokoje. Všichni jsme stáli u tohoto zázraku a nevěděli co dělat, abychom ho třeba hned na začátku neponičili... Já jsem v té době měla zkušenost ze zaměstnání s prací na účtovacím stroji Ascota, byla to veliká hlučná skříň na děrné štítky - ale to se nedalo s počítačem vůbec srovnávat... V tom čase jsem měla psát rozsáhlejší věc - byly to povídky, vydávané vlastním nákladem - nezbylo nic jiného než zavolat známému, aby mne naučil počítač ovládat. Ihned přijel, ukázal jak se počítač zapíná, jak vypíná, ukázal jak mám psát a až dopíši své povídky, že to přijde stáhnout na disketu... Takže asi 100stránkový opis se mi podařil a já při něm trochu víc vnikla do tajů počítače a už dokázala časem na počítači víc... V roce 2001 nám odletěl druhý syn s manželkou za prací do Thajska a řekl mi, že mi v knihovně udělá emailovou adresu a budeme si jednou týdně psát... Ukázal mi jak se to dělá a to velmi rychle, takže jsem nevěděla nic... Ale v knihovně jsem našla spřízněnou duši v mladé knihovnici, která mi vždy dopis od našich pomohla přijmout a zase naopak můj odeslat... Ale já se internetu bála, měla jsem obavu chytnout na něco jiného - prostě měla jsem z tohoto chytrého Přítele strach i když na druhé straně jsem se mu obdivovala... Až po delší době, když syn se svojí manželkou bydleli u nás mi moje milá snacha - která byla s malou vnučkou doma - stále trpělivě vysvětlovala, jak mám dávat svoje příspěvky na disketu, jak uložit data - v té době jsem stále používala internet v místní knihovně a stále přenášela data na disketě... Po delší době jsme si pořídili internet domů a tím jsem se mohla víc seznamovat s tímto "zázrakem..." Teď už jsem téměř 13let vdovou a tak mé volné chvíle vyplňuje právě počítač s internetem. Blíží se mi pomalu sedmdesát, ale ještě nechci být závislá na počítači i když ho hodně používám. Mám zahrádku, trochu externí práce ale co nejvíc mám 7 vnoučat a těch si zatím užívám jak to jde nejvíc a jsou pro mne tím živým koníčkem... Takže hry na hřišti, vycházky, výlety kratší i delší, hry na zahradě a kolem domu... Naučila jsem se fotit na digitálním fotoaparátu a tím si uchovávám i dost vzpomínek na hry s dětmi... Když je špatnější počasí tak se mohu ponořit do klávesnice se svými vzpomínkami a to je pro mne ten nejmilejší okamžik a relaxace... A tak se v duchu skláním před těmi, kdo tento zázrak - počítač a internet vymysleli, protože dobře vím, co to bylo za dřinu opisovat texty s opravnými papírky nebo přepisovat celou stránku, když jsem udělala chybu a nešla pořádně opravit... Ještě jednou díky Tobě Příteli Počítači za tu pohodu u Tebe, nejsem sice dokonalá při práci s Tebou můj Příteli, ale snažím se... Děkuji, moc pěkně děkuji a to moc...