Příběhy starých fotografií: Tatínek ve vzpomínkách

Zkus se poklonit před každým novým křížkem
za moudrost, za poznání světa, za každý stříbrný vlas.
Zkus se poklonit za každý nový den, který svitne nadějí *
tím více nadýchej něhu a lásku - a potom ?
Potom rozdávej plnými hrstmi, poněvadž máš z čeho brát *

Začátkem druhé světové války byl tatínek nasazen na těžké nucené práce v německé říši. Když se vrátil do své rodné vesnice Protivanov a trochu zotavil - ihned se zapojil i s jinými mladými do všech možných aktivit.
Samozřejmě až po práci - byl tak jako jeho bratr domácím krejčím a pravidelně odváděl každý měsíc hotové výrobky pěšky 17km do firmy v Boskovicích, pro kterou šil. Také jako nejmladší vypomáhal své ovdovělé mamince na jejím políčku s potahem, který byl tažený dvěma kravičkami.

Němci po porážce u Stalingradu striktně zakázali pořádání tanečních zábav. Ale mládež tento zákaz chytře obcházela a scházela se v Barákové horce a tam na provizorním parketu tančila. Také divadelní spolek Beseda se těšil velikému zájmu mládeže. Hráli spousty divadelních představení a zkoušeli často provizorně i na té Barákové horce.

V této době sehrály v životě obyvatel obce významnou úlohu spolky. Konzervativnější směr měla tělovýchovná organizace Orel. Druhý rivalitní tábor, početně slabší, ale velmi aktivní byl tělovýchovná organizace Sokol. Veřejnost se tak rozštěpila do svou táborů, které měly své klady i zápory. Dne 9. května 1945 se na náměstí v Protivanově objevili vojáci 1. čs. armádního sboru a vojácí Rudé armády - vesnice prožívala první minuty a hodiny osvobození. Na náměstí vlály čs. vlajky, u pomníku hrála až do pozdních nočních hodin Kolářova kapela, zněl radostný zpěv vojáků i místního obyvatelstva. Občané se objímali s vojáky a přinášeli jim občerstvení - plnými doušky euforie si vychutnávali šťastné chvíle těžce vykoupené svobody - /použila jsem archivní prameny

19. 6. 1945 se tatínek přiženil do venkovského stavení v Protivanově s téměř 18 ha půdy - musel se mnohému naučit a s pomocí svého tchána pronikal do velmi těžké a namáhavé práce. Při tom si ještě přes zimní měsíce přivydělával neustále šitím do firmy v Boskovicích a prací v lese při odklízení dříví koňským potahem.

V roce 1957 došlo v Protivanově k základní změně - začalo se s přesvědčováním lidí ke vstupu do JZD. Lidé lpěli na každém svém kousku políčka a to - i když bylo kamenité - přece bylo jejich." Byly používány jak metody přesvědčovací tak i nátlakové. Agitátoři zde měli velmi těžkou práci a při získávání a přesvědčování drobných a středních rolníků ke kolektivizaci zažili od mnohých výhrůžky, zlá slova a mnohdy i tělesně napadení. Přesvědčování trvalo dlouho, ale nakonec 2. 9. 1957 došlo k založení JZD. Na ustavující schůzi byl tatínek zvolen prvním předsedou - měl dělnický původ a byl jen domkař.
Maminka jako správná selka bránila svoji půdu vidlemi, motykou i jiným nářadím, které měla právě v ruce a to, že se stal tatínek předsedou byl pro ni šok - nakonec se s tím musela smířit.

Děti rodičů vycházející ze školy, kteří vlastnili víc než 1 ha zemědělské půdy, byly získávány pro práci v místním JZD. Jinam než na zemědělské učiliště se ani nemohly dostat i když měly ten nejlepší prospěch.

Začátky hospodaření byly v této oblasti velmi těžké. Došlo ke zcelování pozemků, rozorávání mezí - při tom pomáhali občas i studenti Vysoké školy zeměděské v Brně. Odměna za práci byla nízká - manuelní práce velmi těžká - takže ženy v adaptovaném kravíně začaly stávkovat. Tatínkovi a celému přestavenstvu družstsva nezbylo nic jiného než si vzít šátky na hlavu a postarat se několik dní o veliké množství krav - v té době nebyla v kravíně téměř žádná mechanizace. Pochopitelně museli také jen ručně získávat od kraviček mléko - než ženy dostaly rozum.
Když traktoristé nestačili orat pole, tak po nocích bral tatínek pásový traktor a tak jim pomáhal. Družstsvo po letech vyrostlo ze svých dětských střevíčků a obulo si pořádné boty. Přišli další zemědělští odborníci, jednotka už nebyla sedmikorunová, ale pevná mzda - tatínek přešel do funkce mechanizátora.

V této oblasti byl veliký nedostatek vody a výstavba Hydroglobusu v roce 1966 tento problém vyřešila. Byla jsem v té době jako jedna z těch, kteří byli při tom, když se stavěl. Po dohotovení jsem vylezla s vedoucím inženýrem montážní čety do kopule tohotu gigantu a z hornícho otvoru uviděla z výšky svůj rodný kraj. Už z něho nebyly vidět doškové střechy a nachýlené stodoly.
Byla zde pole, na kterých sice každým rokem bylo zapotřebí sbírat kameny, ale přesto dávaly hezké výnosy. Byly zde moderní teletníky, odchovny mladého dobytka, vepříny, kravíny, drůbežárny, sušičky a obrovské haly s uskladněnou mechanizací. To už nebylo družstvo jedné vesnice, ale spojený veliký podnik celé Drahanské vrchoviny. Počet hektarů orné půdy se počítal na tisíce.
Zemědělci se rádi podívali i za hranice rodných vesniček - kulturní fond byl dostatečný a družstevníci si mohli mimo jiné užívat i různých zájezdů po naší krásné zemi. Postavilo se sociální zařízení a všichni chodili oblečeni do práce tak, jako jezdila polovina lidé do města. Vybudovaly se šatny, kde se všichni převlékali - sprchy se studenou i teplou vodou. Družstvo nemělo problémy s nedostatkem pracovníků. Lidé se sami hlásili a rádi, když bylo potřeba - zaměnili zaměstnání v místě bydliště za dlouhé dojíždění do města.

Ale nastala zase změna - máme tržní hospodářství. Začátkem devadesátých let jsem ztrávila několik prázdninových dnů u svých rodičů v rodné vesnici. Měli tehdy ovce, které už museli rušit - poněvadž se jim nevyplatilo prodávat vlnu - našel se levnější "zdroj" v Austrálii.
V roce 1991 říkal tatínek svým krásným horáckým nářečím: "Je to torecky hospodařeni, co ti ledi na horách teď bodó s tó travo dělat. Co to dalo práce všecko vebudovat, co to stálo peněz. V zemědělství je úplná nejistota, co vlastně bode dál. Je nám lito dřine, kteró sme temo všeci věnovale. Mám strach, že brzo ho nás bodem vidět polozbórany kravine, travó zarustly vepřine, lóke a pastvine bez ovci, vopoštěny drůbežárne. Kdebe belo družstvo pár let, tak se dá všcko vrátit a znova samostatně hospodařet. Ale dnes, po tolika desítkách let se ož do teho ledum nechce. Asi je potřeba hodělat všode jen družstva vlastníků ?"

Tatínek byl zaměstnán celý život - od svých 70 roků vypomáhal na vrátnici a ve věku nedožitých 77 let neočekávaně zemřel. Pohřeb byl ve velikonoční pondělí roku 1994 a sešla se zde tehdy snad celá vesnice i mnozí z dalekého okolí. Byl mimo jiné také členem dobrovolných hasičů, kteří se ve velikém počtu zúčastnili ve svých slavnostních uniformách obřadu a na jeho počest zazněly i sirény z přistavených hasičských aut.

. . . hospodařil jsem, oral a sel,
cestou trnitou bez odpočinku šel,
v žírné lány měl jsem víru,
leč odvolán jsem ku věčnému míru . . .