Svatořečení Anežky České před 30 roky v Římě

Přejezd našich hranic byl pro mne hororový. Když vstoupil celník na prohlídku nás všech do autobusu /byli jsme v něm jen z okresu Blansko/ tak jsem měla pocit, že se mi dívá jen na můj drdol - seděla jsem na prvním sedadle, abych si všechny zážitky zachytila do deníku - foťáček jsem bohužel v té době neměla.

Ale neustálý pohled celníka na můj drdol mne velmi znejistil a já cítila, jak ve tváři úplně červenám. V duchu jsem si myslela - asi se mi nějaký pramen rozevřel a on tam těch několik mých marek vidí...

Přežila jsem, neviděl a já hned na prvním motorestu jsem se rozčesala a marky vytáhla - všichni se mému "úkrytu" dost nasmáli...

Svatopetrská bazilika pojmula při svatořečení 60.000 věřících.
  
V promluvě Sv. Otce jsme mimo jiné slyšeli, že příběh královské dcery, která se cele věnovala potřebným, zvláště nemocným by měli následovat všichni z nás. Nevidět jen sebe, ale také toho druhého, být nablízku všem, kteří potřebují pomoc...
  
Česky Svatý Otec mimo jiné řekl: "Svůj odkaz dává nová světice i Vám, drazí její krajané, ba vůbec všem. Každé dějiny jsou v ustavičném klokotání. Doby se mění s nástupem nových generací a se stále novými objevy vědy. Na obzoru lidstva vystupují stále nové techniky, ale stejně tak i nové potíže. Kristova pravda, která přináší světlo a spásu ale přetrvá i v tomto běhu událostí...
  
Anežka Česká je povzbuzením těm, kdo chtějí sloužit láskou, která se dává úplně a zcela všem bez ohledu na přehrady, rasy, národnosti nebo mentality, je nebeskou ochránkyní na naší každodenní cestě plné překážek..  

Zde jsem si nejvíc uvědomovala, kolik dobra a pomoci mohou dát kolem sebe ti, kteří mají hodně prostředků a v srdci mnoho lásky ke všem lidem, hlavně těm nejpotřebnějším...

V Římě jsem viděla i krásu vatikánských zahrad, historické budovy i nejmenší železnici na světě s vlastním nádražím.

Celým areálem mne obětavě a velmi rád provázel dominikánský kněz P. Jiří Mario Veselý, který se narodil v mé rodné vesnici a můj tatínek ho v roce 1968 odvezl do Prahy na letiště. Mohl odletět legálně do Itálie na základě pozvání z milánské univerzity - on tak mohl v té rizikové době odletět posledním letadlem do Říma - ovšem tatínek se už dostával domů velmi, velmi špatně, protože na silnicích bylo mnoho a mnoho "okupačních vojsk" -  byl 21. srpen...

Takže pro tohoto význačného teologa bylo setkání se mnou velikou vzpomínkou na domov. Byl rád, že se se mnou mohl vidět a ve Vatikánu se mi věnovat a také jsem od něj dostala na památku několik jeho vlastních publikací...

Ale viděla jsem i obyčejný pulzující život v Římě, nádheru okrasných palem, cypřišů, subtropické květeny, obchody byly plné zboží jen s prodavačkami - ty mne s úsměvem vítaly "Seňorita" - ale já na nic peníze neměla...

Také mne překvapilo to veliké množství bezdomovců podél přepychové Svatopetrské baziliky, kteří tam přespávali jen přikryti papírovými krabicemi, viděla jsem žebráky, ale v kolem jezdících autech seděl většinou jen jeden člověk - toto bylo pro mne v té době plně neznámé a přímo šokující...

V mém dětství - 50léta vedle našeho stavení stál  "chudobinec", kam mne často maminka posílala s jídlem i nějakým ošacením, byla jsem už od dětství vedena k sociálnímu cítění...

Měli jsme v době mého dětství hodně polí, hospodářských zvířat, každý týden jsem mimo jiné pomáhala odstřeďovat mléko a stloukat ze smetany máslo - ale doma jsme máslo nikdy neochutnali,  jezdila si pro ně paní z Prostějova pro svoje nemocné děti.

Na jednu moji otázku, proč my malé děti nemůžeme mít také někdy máslo jsem dostala odpověď - nemocné děti je potřebují víc, vy máte dobré mléko...

V mém dětství také stával o pouti u kostelních dveří zjevný invalida, mnozí mu dávali nějaké peníze - později jsem žebráky až do roku 1989 u nás neviděla.

Ale byla jsem moc ráda, že jsem se Svatořečení Anežky České mohla tehdy osobně zúčastnit a také jsem tam slyšela, že její Svatořečení nám může "přinést svobodu..."
  
Takže toto je moje kratší osobní vzpomínka na letošní "30té výročí..."

Jenže z těch mých tehdejších několika dní v Římě a z cesty jsem měla veliké množství napsaných zážitků, o které projevovali věřící na celém našem okrese Blansko veliký zájem - to už byla svobodnější doba...

Takže mne začali vozit téměř po celém okrese a já dělala hezké a zajímavé přednášky jak v městech tak i menších vesničkách našeho okresu - bylo to setkávání jak ve velkých zaplněných sálech nebo menších. Ale nejvíc si vzpomínám na malou vesničku Michov, kam mne také pozvali.

Ale tam jsem neměla mikrofon, ale prostornou a útulnou kuchyň, kde v obyčejných kachlových kamnech plápolal oheň, voněl teplý čaj a já povídala o svých dojmech dychtivým posluchačům, kteří seděli kolem mne a rádi mne poslouchali a také jako všude jinde se i hodně ptali...

Musím přiznat, že srdečnější besedu i s velmi milým pohoštěním jsem od té doby už nepoznala...

Na přiložené fotografii je oslava mojí maminky v roce 1999 - měla tehdy 80 roků. A já tu fotografii ukazuji proto, že v roce 1989  jsem byla přesně tak učesaná a v tomto účesu jsem poprve převážela na "západ" marky...