Jaký byl můj listopad 1989

V roce 1989 jsem už byl 6 roků důchodcem. Bydlel jsem s manželkou v nájemním bytě v Praze Dejvicích, v ulici Na Pískách. Dvě mé děti, dcera i syn, již měli vlastní domácnost. Žili rovněž v Praze, stýkal jsem se s nimi dost často, zejména s jejich ratolestmi.

V domě, ve kterém jsem bydlel, žila též rodina Jaroslava Lampara. Jejich aktivity měly pro mne v listopadu velký význam. Vlastnili totiž zvukovou aparaturu, s jejíž pomocí ozvučovali koncerty Hany Zagorové v Praze i mimo město, a v listopadových dnech použili tuto aparaturu k ozvučení, v Praze pořádaných, manifestací. Jejich prostřednictvím jsem byl také informován o jejich činnosti, i o činnosti podobných technických skupin, které ozvučovaly všechna shromáždění lidu na Václavském náměstí i na Letné v době, kdy správa města Praha odmítla poskytovat příslušná technická zařízení k ozvučení oněch manifestací. Jsem přesvědčen, že bez těchto technických akustických prostředků by všechna ona shromáždění byla buď nerealizovatelná, nebo by jejich efekt byl podstatně menší. Je proto pro mne nepochopitelné, že za celých třicet roků jsem se nesetkal s jedinou informací, která by činnost oněch nadšenců náležitě zhodnotila a ocenila. Má námitka platí i pro historiky, kteří se historií listopadu zabývají.

Pokud si vzpomínám, tak, díky informací od Lamparů, jsem spěchal již na druhou manifestaci na Václavském náměstí, abych ukojil svou zvědavost a viděl na vlastní oči průběh manifestace, a poznal atmosféru, ve které se odehrávala. Myslím, že to bylo 21. listopadu.

23. listopadu 1989 vystoupil v České televizi tehdejší ministr obrany Václavík, a vyjádřil stanovisko velení armády k politické situaci. Jeho projev mne popudil natolik, že jsem mu 24. listopadu 1989 poslal dopis tohoto znění:

„Soudruhu ministře!
Ústava tohoto státu mi dává právo, abych jako jeho občan se touto cestou obrátil přímo na Vás. Podnětem je Váš včerejší televizní projev, v němž jste přednesl stanovisko velení armády k vnitropolitické situaci.

To, že jste vystoupil a to, co jste řekl, mě jen utvrdilo v přesvědčení, že je třeba vypracovat jasné normy, které by stanovily, že se armáda nesmí ani podobným způsobem vměšovat do řešení vnitřních politických záležitostí. Které ale nesmí vyloučit možnost, aby každý její příslušník-občan tohoto státu- měl možnost bez rizika pro sebe vyjádřit své postoje a stanoviska. Myslím, že události v Tbilisi (SSSR) z dubna t.r. jsou tragickým příkladem, kam až může vměšování armády vést. A od včerejšího prohlášení Vašeho stylu nemusí už být za jistých okolností tak moc daleko k použití armády pro řešení politických problémů.

Hlavním posláním Čs. lidové armády je bránit stát před napadením zvnějšku. A československý stát- to jsou i ony statisíce občanů, které se scházejí na Václavském náměstí a jinde, aby vyjádřily svůj názor k poměrům v této zemi způsobem, který ve společnosti, kde nejsou rozvinuty a nefungují demokratické instituce a mechanismy, je jedině možný.
Chtěl bych Vás ujistit, že i já, občan tohoto státu, si nepřeji, aby řešení politických problémů u nás vedlo k destabilizaci v Evropě a ve světě v předvečer vrcholné schůzky Bush-Gorbačov. Předpokládám, že si to nepřejete ani Vy a že už podobná prohlášení, která nemohou mít jiný, než destabilizující účinek, přednášet jménem armády, která je Vám svěřena, nebudete.

Chci věřit Vám i velení armády, že chcete i nadále sloužit čs. lidu. Pak byste si tedy měli uvědomit, že ty statisíce našich občanů, které se v těchto dnech scházejí na veřejných prostranstvích, že to je také lid této země. Nemyslíte, že byste i Vy, i Vaši spolupracovníci, kteří jste také stranickými funkcionáři, mohli svléci své generálské uniformy a mezi tento lid se jít alespoň podívat? Pokud mohu soudit podle vlastní zkušenosti, nikdo by Vás nenutil, abyste provolávali hesla, s nimiž nesouhlasíte. Ale viděli byste, že se jedná o vysoce organizovaná, disciplinovaná shromáždění, která se sice nekonají podle nějakých řádů a předpisů, ale která jsou vnitřně ukázněná proto, že je spojuje jedna myšlenka: změnit poměry v této zemi k lepšímu. Možná, že byste tam Vy, i Vaši spolupracovníci našli inspiraci pro to, jak upevňovat na příklad kázeň v armádě! Možná, že byste, i jako straničtí funkcionáři, se trochu zamysleli, jako jsme to učinil i já, nad tím, v čem jsou příčiny takto vyslovené nedůvěry k vedení státu a strany. Protože tato shromáždění nejsou, podle mého soudu, jen projevem nesouhlasu se zásahem bezpečnosti proti pokojné demonstraci, ale jsou především projevem ztráty víry v to, že současná KSČ je schopna vést naši společnost složitými cestami rozvoje civilizace konce XX. století. Jsou projevem nedůvěry v upřímnost slov a činů lidí, kteří se mnohdy chovají jako chameleoni a kteří, hovoříce o socialismu, demokracii, přestavbě, mají především na mysli svá privilegia a nezasloužené výsady!

Ing Jaroslav Dvořák, plk. let. v záloze, Na pískách 21/496, 16000, Praha Dejvice.“

Dopis jsem psal dopis ministrovi v naději, že se s jeho obsahem seznámí i jeho zástupce, tehdejší náčelník Hlavní politické správy, generál Jaroslav Klícha. Toho muže, i jeho názory, jsem velmi dobře znal ze společného působení v letech 1957 až 1960 na velitelství 46. bombardovací letecké divize v Přerově. Já v té době vykonával funkci zástupce velitele divize a on by zástupcem náčelníka politického oddělení divize. Spolupracovali jsme i po stranické linii, na příklad při přípravě dokladů pro stranické konference. Byl nejen mým spolupracovníkem ve službě, ale má rodina se stýkala i s jeho rodinou, a v tomto směru jsem jej považoval za rodinného přítele.

Když jsem psal v listopadu 1989 dopis ministrovi, tak jsem doufal, že si jej přečte i generál Klícha. Doufal jsem, že má slova ovlivní i uvažování jeho. Jestli se můj dopis dostal do rukou ministra, či též do rukou náčelníka HPS, jsem se nikdy nedozvěděl. Na dopis jsem nikdy odpověď neobdržel. V roce 1989 se už naše rodiny nestýkaly a žádný kontakt jsme neměli. Takže ani po této linii se ke mně informace o osudu dopisu nedostala.

Díky kontaktu s Jaroslavem Lamparem jsem také měl možnost účastnit se obou manifestací na Letné. Dokonce jsem se dostal na hlavní tribunu a mohl ze vzdálenosti snad deseti metrů vidět do tváře hlavních protagonistů: Havla, Adamce, Rumla, Malého. Měl jsem možnost zažít strhující pohled na letenskou pláň zaplněnou manifestanty a na tribuně sledovat interakce mezi protagonisty manifestací a davem zúčastněných obyvatel, převážně Pražanů. Mimoděk jsem si tam též připomínal, že jsem 37 roků předtím defiloval před prezidentem Gottwaldem, jako pilot bombardovacího letounu, který v přehlídkové sestavě nad Letnou přelétával. A v duchu porovnávat obě situace. V roce 1989 jsem si odtud odnesl přesvědčení, že velmi významnou roli tam sehrál páter Malý svým rozvážným vystupováním, kterým uklidňoval excitovaný statisícový dav. Měl jsem tehdy pocit, že atmosféra byla natolik vybuzená, že stačila jen výzva nějaké horkokrevné hlavy, aby byl dav táhl na Hrad, kde by zřejmě došlo k další defenestraci v českých dějinách, a ona revoluce by se, ze sametové, změnila na krvavou. Organizátorům manifestací asi ani nedocházelo, jak snadno se může situace zvrtnout a vymknout kontrole.

Důsledky všech manifestací jsem netrpělivě očekával. Zejména také proto, že jsem od roku 1985 velmi pozorně sledoval situaci v SSSR a jednání, která v té době probíhala mezi prezidenty USA a SSSR. Ta směřovala k ukončení studené války, jež tak, i psychicky, vyčerpávala obě strany. Proto jsem na události u nás pohlížel v kontextu těchto jednání. Doufal jsem, že hlavním výsledkem ukončení studené války bude to, že se svět začne energicky přibližovat k svobodě, jež dominovala tomuto období světových dějin, svobodě od strachu z použití jaderných zbraní. Dosažení takové svobody bych byl, jako bývalý graduovaný voják, považoval za největší výdobytek změn, které byly zahájeny v roce 1985 v SSSR, a které vyvrcholily jednáním na nejvyšší úrovni, dvou vládců největších kapacit zbraní „Soudného Dne“. Když se tato má naděje nenaplnila v Listopadu, a nenaplňuje se ani do dnešního dne, tak považuji vývoj ve světě, a v naší, zemi z největší zklamání, kterého jsem se ve svém životě mohl dožít.

V osobním životě jsem očekával, že výsledkem listopadových událostí bude to, že se mi dostane plné rehabilitace za újmy, které mně, i mé rodině, způsobil předlistopadový režim. Ten mne diskriminoval proto, že jsem neodvolal svůj nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. To bylo formálně, protože fakticky to učinit nelze, odčiněno osobním omluvným dopisem ministra dopravy z dubna 1990.

Ale brzy na to, v roce 1993 jsem byl znovu postižen, tentokrát polistopadovým režimem. Postižena byla především má osobní čest, dobrá pověst a jméno, tím, že jsem byl označen, na principu kolektivní odpovědnosti, jako příslušník komunistické strany a absolvent vysoké válečné školy v SSSR, za spoluodpovědného za zločiny, které spáchali jiné členové oné strany, a za člověka občansky nespolehlivého. Stalo se to zákonem 196/1993Sb, kdy jsem byl anonymně zařazen mezi příslušníky „organizace zločinné a zavrženíhodné“, a zákonem 181/2007Sb jsem byl, aniž se tak vyjádřil nezávislý soud, za člověka občansky nespolehlivého.

Protože ani po třiceti letech demokratického režimu nemám naději, že by oba dva zákony byly změněny v můj prospěch, případně zrušeny, tak musím počítat, že bude jejich platnost trvalá, a že bude po neomezenou dobu postihovat i čest a dobré jméno mých přímých potomků. Těmi jsou dnes dvě mé děti, čtyři vnoučata a pět pravnuček. Lze očekávat, že má duše se utěší tím, že jsou takovým výrokem zákonodárců postiženi i takoví velikáni národa , jakými jsou S. K. Neumann, Jiří Wolker, Ivan Olbracht, Vítěslav Nezval, Jan Hora, Vladislav Vančura, Julius Fučík a další nepočítaní hrdinové, kteří položili životy za svobodu mé země? Nebo to, že i volitelé prezidenta Havla byli, ve své většině, se zpětnou platností prohlášeni za příslušníky organizace zločinné? Může snad mé rozhořčení nad chováním se polistopadového státu vůči mé osobě, a současně mé zklamání z třicetiletého vývoje, zmírnit to, že i jedna z účastnic střetu s policií na Národní třídě v listopadu 1989, posléze protagonistka hnutí, které následovalo, paní Monika MacDonagh-Pajerová, prohlásila veřejně 17. listopadu 2019 v rozhovoru s pracovníkem televize, že polistopadový režim připustil, aby „byl rozkraden národní (!) majetek“? Tedy i ta část majetku, na který bych si mohl dělat nárok, jelikož jsem i já, má manželka i obě mé děti, přispívali k tomu, aby jeho přidaná hodnota narůstala?

V Třebíči dne 18.11.2019 Ing Jaroslav Dvořák