JAK JSEM PROŽIL DVA VÁLEČNÉ ROKY VE ZLÍNĚ

JAK JSEM PROŽIL DVA VÁLEČNÉ ROKY VE ZLÍNĚ.
V srpnu roku 1943 mne, patnáctiletého kluka z Vysočiny, tatínek doprovodil do Zlína. Tam mne předal do péče Baťovy školy práce. Stal jsem se „chemickým učněm“. Stalo se to poté, když jsem s výborným prospěchem dokončil roční nástavbu měšťanské školy v Batelově. Předtím, v listopadu roku 1941, jsem byl z tercie jihlavského gymnasia  poslán domů a později bylo mým rodičům sděleno, že mám zakázáno studovat na jakékoliv střední škole. Stalo se to na zásah Gestapa, údajně pro jakési anonymní udání. Až po válce mi došlo, že to bylo jedno z opatření, které mělo být součástí „konečného řešení“ osudu českého národa.
Baťovu školu práce, obor chemie, doporučili na pracovním úřadě mým rodičům proto, že jsem měl dobré známky z přírodovědných předmětů. Chemie se mi zamlouvala. Počátky výuky byly sympatické, protože návštěva večerní školy v tomto oboru byla spojena s tím, že jsem ve dne pracoval v laboratořích. Ty se nacházely v budově číslo 65. Nejprve jsem umýval chemické nádobí, později mi i můj vedoucí Ing Novák, svěřoval třeba dozor nad průběhem frakční destilace, která se prováděla v digestoři. Tato činnost však skončila po absolvování prvního tříměsíčního cyklu. Po třech měsících, kdy jsme pracovali v denní směně a večer ještě absolvovali tři učební hodiny, následoval jeden celý měsíc, kdy jsme měli jen školní vyučování. Po skončení tohoto, čtyři měsíce trvajícího, období jsem se už do laboratoří v budově číslo 65  nevrátil.  Byl jsem nasazen  do výroby bot v budově číslo 45. A od této doby až do konce války jsem měl možnost poznávat tvrdou práci u konvejeru a prožívat to, co tak přesvědčivě zobrazil Chaplin v jednom ze svých filmů.
V prvním roce pobytu ve Zlíně tam ohlas či projevy války nijak nedoléhaly. V roce 1944 se však situace změnila. Americké strategické letectvo rozvinulo své základny na Apeninském poloostrově, a Zlín, a jiná města v jižním Polsku a na severní Moravě, se ocitl v doletu létajících pevností. A tak se stalo, že stále častěji byla přerušována práce v továrně. Fabriku jsme opouštěli v očekávání možných náletů strategického letectva spojenců. Měli jsme opustit pravděpodobný objekt bombardování a rozptýlit se mimo závod. Případně jsme měli vyhledat útočiště v krytech, které byly vybudovány v části města zvané „Letná“.
Možnost přečkat letecký poplach, kdy se nad územím Říše nacházely svazy „nepřátelských letadel“,  v krytu, jsem nevyužil nikdy. Vždy jsem ony hodiny raději přečkával v přírodě, hlavně v lese, který pokrýval jižní svahy údolí až k „lesnímu hřbitovu“ a dále na jih. Pokud to dovolovaly povětrnostní podmínky, tak jsem počítal letadla, která Zlín přelétávala kamsi ke svým cílům  severněji od Zlína. Občas jsem také viděl vracející se poškozené jednotlivé letouny, kouřící motory kterých označovaly těžkosti, které jejich posádka měla s tím, aby se dokázala vrátit s poškozeným strojem na území, kde už nehrozily útoky německých stíhačů nebo palba flaků.  Teprve o mnoho let později jsem si, už jako vojenský pilot vícemotorových letadel, dokázal lépe představit napětí, které musela posádka, těchto osamocených vracejících se letadel s poškozeným strojem, zažívat.  Později jsem sám zažil situaci, kdy na letounu se dvěma motory jeden vysadí a je třeba dovést letoun s jedním pracujícím motorem zpět na mateřské letiště a kdy od správné činnosti pilota závisí  vlastní život i život členů posádky. To ale předbíhám prožitky válečných let.
Do 20. listopadu 1944 si nevzpomínám na žádnou situaci, která by znamenala větší vzrušení, než jen to, které jsme zažívali, když  se zastavil konvejer a zazněly pokyny opustit fabriku a odebrat se do krytů. Onoho dne, tedy 20. listopadu 1944,  jsem, za již opakující se situace, opustil 45. budovu, v níž jsem se, spolu  se svými spolupracovníky podílel na výrobě bot.  Samozřejmě jsem, už podle předešlého zvyku, nerespektoval  pokyny odebrat se do protileteckého krytu, ale využil podmínek krásného podzimního dne, a toulal jsem se lesy na jižních svazích údolí Dřevnice. Postupně jsem se dostal až někam do prostoru „Lesního hřbitova“. Dobře si pamatuji, že jsem mohl za výborných povětrnostních podmínek zcela dobře pozorovat svazy bombardérů, které z jihu přelétávaly prostor Zlína severním směrem.  Jejich výšku jsem odhadnout nedokázal, ale dnes vím, že kondenzační stopy, které spaliny jejich motorů vytvářely, svědčily o tom, že jejich letová výška mohla být kolem 8 tisíc metrů. Tyto stopy totiž mohou vznikat ve výškách 8 až 12 km nad zemským povrchem.  V době, kdy, už podle průběhu dřívějších podobných dnů, jsem odhadoval okamžik, kdy bude konec poplachu,  jsem se začal pomalu přibližovat k fabrice: Očekával jsem, že „divadlo“, které se odehrávalo vysoko nade mnou a kterému jsem tento den opět přihlížel, se blíží ke svému konci.
Náhle jsem však zaslechl zcela jiný hluk motorů dalšího svazu. Jiný byl proto, že skupina bombardérů letěla v menší výšce, než předešlé, které jsem pozoroval snad celou hodinu předtím. Korunami stromů, ve své většině listnatých, v té době už prostých listí, jsem spatřil onu skupinu bombardérů, která produkovala jiný zvuk než skupiny předešlé.  V jaké výšce tato skupina letěla, už dnes říci nemohu. Jestli to byl čtyři tisíce metrů nebo více či méně, to už dnes neřeknu. Ani mne to v onu chvíli nezajímalo. Než jsem totiž stačil dokončit své úvahy o tom, proč tomu tak asi je, rozlehl se vzdušným prostorem nade mnou zvuk, který jsem předtím nikdy neslyšel. A který nemohu zapomenout do dnešních dnů.  Pokud bych měl pro tento zvuk najít přirovnání, tak bych jej mohl srovnat jen s tím, jako kdyby někdo zavěsil do mraků velké tabule plechu a začal do nich bušit kladivem. Dnes vím, že takový zvuk mohl vyvolat jen vzduch, který narážel  do otevřených dveří pumovnic a který rozkmital stabilizátory bomb, které byly z pumovnic uvolněny a pohybovaly se pod účinky setrvačných sil a zemské tíže směrem k zemi.
V ten okamžik však mne ovládl jediný pocit, který mi velel jednat. Byl to strach! Byl to prostý živočišný strach, který asi nikdy nezažil nikdo z oněch pozdějších „hrdinů“ propagujících „humanitární“ bombardování. Nic humánního na takovém bombardování není. Je to jen vyvolávání hrůzy, děsu, strachu, čemuž staří Římané říkali „terror“. Byl jsem po několik okamžiků přesvědčen, že bomby padají přímo na mne a jako docela obyčejný živočich jsem se bál o svůj život. Vrhl jsem se k patě jednoho stromu a zavrtal hlavu do mechu a trávy, která tam byla. Po několika vteřinách se však situace začala vyjasňovat a já si uvědomil, že bomby nepadají na mou hlavu, ale že vybuchují někde dost daleko, než aby mne mohly zranit. A to mne zklidnilo a jen jsem s napětím očekával,  kdy vzdálený ohlas výbuchů bomb utichne a co uvidím, až vyjdu z lesa.
O tom, co jsem posléze uviděl, se šířit nebudu. Bylo už publikováno množství fotografií, které podávají o tom svědectví. Když jsem pak po několika hodinách a dnech uviděl, co bylo cílem tohoto bombardování, tak se jen začaly v mé mysli rodit otázky, co vlastně bylo cílem tohoto bombardování. Kromě některých civilních objektů, jakými byly obytné domy, velké kino, hotel „Victoria“, pak největší škody utrpěla ta část fabriky, ve které se vyrábělo to, co pro vedení války nemělo žádný význam. Ta část závodu, kde probíhala výroba související s výrobou zbraní, nedoznala jakékoliv újmy. Poškozena byla rovněž elektrárna a železniční stanice.
Mnozí se snaží najít vysvětlení toho, že nebyla bombardována ta část závodu, kde probíhala zbrojní výroba, v tom, že ona skupina bombardérů údajně bombardovala Zlín jako náhradní cíl, když hlavní cíl byl zahalen mraky.  Takové vysvětlení lze akceptovat jen obtížně. Cožpak ti velitelé, kteří určili úkoly posádkám, neznali charakter a význam i náhradních cílů, které mají být bombardovány? Cožpak při určování záměrných bodů pro bombometčíky se při bombardování hlavních a záložních cílů  nevychází z informací,  které poskytli zpravodajci?  Lze si představit, že pro bombardování hlavního cíle se určuje záměrný bod a příslušný bombardovací výpočet se dělá tak, aby bylo dosaženo optimálního efektu, zatímco  příprava bombardování záložního cíle se dělá ledabyle, bez ohledu na  cíle strategického bombardování?
Lze vyloučit to, že někdo, kdo měl pravomoc určovat konkrétní cíle  bombardování, nebyl čímsi svázán s tím, kdo mohl mít zájem na tom, aby bombardování světově známých závodů firmy Baťa, nebylo podřízeno jiným, než čistě válečným cílům?
 Navíc i způsob provedení vlastního bombardování ukazuje na zcela záměrné a dobře organizované bombardování, nikoliv na jakési „nouzové“  bombardování, při kterém se snad posádky měly zbavit svého ničivého nákladu předtím, než se vrátí na svou základnu v Itálii.
Myslím, že odpověď na tyto a podobné otázky bude zřejmá až tehdy, až bude pečlivě prostudována veškerá bojová dokumentace (pokud se vůbec zachovala) spojená s tímto útokem strategického letectva Spojených států onoho 20. listopadu roku 1944.
Na dny, které následovaly po onom dni, nemám žádné zvláštní vzpomínky.  Vím jen, že jsem pak na nějakou dobu odejel ke svým rodičům na Vysočinu, abych se, snad po několika týdnech, to si už nepamatuji, vrátil zpět a pokračoval v práci a v návštěvě školy.
Další  válečné zážitky ze Zlína už jsou pak spojeny s jarními měsíci, kdy z východu postupovala na Moravu Rudá armáda spolu s rumunskými jednotkami, plníc svou funkci při „dobíjení nacistické bestie, tedy Wehrmachtu, v jejím vlastním doupěti“ (cituji z rozkazu číslo 70 J.V.Stalina ze dne 1. května 1944).
Koncem dubna 1945 se bojující armády přiblížily ke Zlínu natolik, že jsem, spolu se dvěma kamarády, zahořel touhou uvidět zblízka bojovou frontu. A tak jsem se jednoho dne s nimi vydal přes lesy směrem k Luhačovicům. Dnes vím, že to byl svým způsobem nerozvážný čin. Došli jsme až tam, odkud jsme dole v údolí viděli Luhačovice a na obzoru, kdesi u Uherského Brodu, stoupající sloupy dýmu a vzdálené ohlasy kanonády. Když jsme se pak za přibližující se temnoty vraceli do Zlína, byli jsme zastaveni německou hlídkou s připravenými automaty. Pohybovali jsme se totiž v přifrontovém pásmu. Podařilo se nám přesvědčit vojáky Wehrmachtu, že jsme byli na návštěvě u příbuzných a vše nám prošlo bez úhony. Myslím si, že kdyby nás byla hlídka  „pokropila“ dávkou z automatů a hodila do příkopy, že by byl nikdo v té době nepátral po příčinách  konce třech mladíků. To vím dnes, ale  vyprávějte něco o nebezpečí, které při podobných „průzkumných“ pochodech hrozilo, zvědavým sedmnáctiletým klukům!  Při zpáteční cestě jsme zaslechli ze západního směru ohlas nějakého mohutného výbuchu. Později jsme se dozvěděli, že šlo o zničení jakéhosi mostu u Napajedel. Možná, že existuje kdesi záznam o tom, o jaký výbuch vlastně šlo, a podle toho by se dal identifikovat den, kdy se náš „průzkum“ bojiště uskutečnil.
Dramatičnost mého pobytu ve Zlíně se začala zvětšovat okamžikem, kdy jsem se s několika kamarády, bylo nás pět, rozhodl, že nevyužiju možnosti odjet k rodičům  a tam přečkat poslední dny války. Napsal jsem svým rodičům, že přečkám konec války ve Zlíně, argumentoval jsem tím, že rizika nebudou pro mne větší, než kdybych odjel domů. Že jsem tím jistě způsobil těžké chvíle rodičům, o tom jsem v tu chvíli neuvažoval. V posledním válečném týdnu, tedy v posledním týdnu dubna roku 1945, se IV. internát, kde jsem po dva roky bydlel jako člen 11. družiny, vylidnil. Zůstalo nás tam jen, pokud si vzpomínám, naše pětka. Jediné jméno, které si pamatuji, byl Jindra Trávník, můj krajan z Třeště. Zajímavé je to, že i ze strany vychovatelů jsme byli ponecháni svému osudu, nikdo nás neomezoval, nikdo nás nenutil odjet. Nepamatuji si, že by se v ony poslední dny války někdo z vychovatelského sboru objevil a nějakým způsobem ovlivňoval naše rozhodování. Ze zpětného pohledu usuzuji, že se každý v té době staral především sám o sebe. Určitě jsme až do posledního dne neměli problémy se stravováním, nepamatuji si  v tomto směru na jakékoliv komplikace.
 Pravděpodobně 30. dubna jsem ještě pomáhal mistrovi Podzimkovi, v jehož dílně jsem pracoval, přikrývat klece konvejeru balicím papírem. Zřejmě, jako hospodář mající hmotnou odpovědnost za to, co se nacházelo v rozpracovaném tvaru v „recích“ kontejneru, chtěl ochránit výrobky na pásu od případného prachu a nečistot, které by tam mohly přinést bojové akce.
A nadešel 1. máj, můj poslední den druhé světové války. Pro naši pětici začalo „přihořívat“. Najednou jsme museli řešit otázku, kde a jak strávíme, zřejmě poslední  válečnou, noc. Kdesi od Vizovic už byly slyšet ohlasy bojů. Prohlíželi jsme dokonce kanály, domnívajíce se, že bychom mohli přežít boje o město v nich. Nakonec padlo rozhodnutí, že odejdeme z internátu a ukryjeme se v suterénní jídelně Obchodního domu.  Prostor jídelny jsme dobře znali a usoudili jsme, že tam budeme v bezpečí. S nějakými zavazadly, byly to kufry, které nám později posloužily i ke „stavbě“ krytu, jsme se tedy přesunuli tam. Vzpomínám si, že cestou po chodníku od IV. internátu jsme na travnaté ploše na úrovni budovy hotelu viděli skupinku asi 4-5 vojáků Wehrmachtu, kteří tam instalovali nějakou zbraň, možná to byl minomet. Byli to nějací starší muži, vzpomínám si, že na nás pokřikovali.  Vyhlíželi jako muži, kteří už mají války plné zuby. Německy jsme v té době uměli slušně, takže jsme vyrozuměli, že nás utěšují představou, že za několik hodin budeme svobodni. To se mi nesmazatelně vrylo do paměti.
Do jídelny jsme vstupovali postranním vchodem na jižní straně budovy. Tam měl své stanoviště jakýsi německý voják, myslím, že patřil ke zbraním SS, se samopalem. Zdálo se, že měl jakousi dozorovou funkci nad tím, co se odehrávalo v budově, která se nalézala jižně od obchodního domu asi ve vzdálenosti 100 metrů. Bylo tam živo, nakládali tam nějaké materiály na nákladní auta. Později jsme se dozvěděli, že to bylo sídlo místního velitelství Gestapa. Tento esesák však už nebyl naladěn vůči nám nijak přátelsky. Na rozdíl od skupinky vojáků v sousedství hotelu.  Vím, že když jsme později ze zvědavosti vystrčili hlavy ven, že nás jednoznačným pohybem automatu zahnal zpět.
 A pak jsme se chystali na noc. Část stropu jídelny podél delší strany tvořily luxfery, po kterých vedl vnější chodník a kterými pronikalo do jídelny světlo. Z desek mramorových stolků a kufrů jsme si utvořili jakýsi ochranný val v naivní představě, že by nás to mohlo chránit před účinky střepin. Spolu  s naší pěticí bylo  v jídelně snad 15-20 zlínských občanů. S nastoupením temnoty se stále více ke středu města přibližovaly ohlasy palby, kterou si vyměňovali bránící se vojáci Wehrmachtu a postupující Rudá armáda. V jednu chvíli otřásaly prostorem jídelny ohlasy palby nějaké těžké zbraně, která měla svou palebnou pozici v těsném sousedství domu. Ráno jsme pak uviděli, že to byl buď tank nebo samochodné dělo, které svými pásy „přežehlilo“ telefonní budku, která se tam nacházela. To jsme viděli až ráno.
Přibližně  v jedenáct hodin v noci palba utichla a nastalo asi hodinu trvající ticho. To bylo skoro horší než ohlasy střelby, které jsme slyšeli až dosud. První zvuky, které jsme uslyšeli, byl klapot koňských  podkovaných kopyt. Zaznívalo to  stropem jídelny. To zřejmě nějaký sovětský vojáček vpochodoval na svém koníku přímo do prodejny textilního zboží, která se nacházela v přízemí obchodního domu.
A pak, asi kolem první hodiny po půlnoci 2. května, nastal okamžik, který poznamenal můj život na zbytek roků mého života.  Celou hloubkou citů mladého muže jsem  totiž pocítil, co to je osvobození mé země od okupace. Někdo z našich společníků, kdo projevil více odvahy a zvědavosti, přivedl do jídelny trojici vojáků Rudé armády. Jeden z trojice byl důstojník, dnes už nevím, jakou měl hodnost. Je zajímavé, že z celého  spontánního uvítacího ceremoniálu mi nejvíce utkvělo v paměti to, co pak následovalo,  když někdo z přítomných nabídl vojákům Rudé armády na přivítanou salám.  A nechť si  můj zážitek konfrontují čtenáři s představami těch, kdož viděli v Rudé armádě „barbary z Východu“, a chtěli je zadržet co nejdále na východě (W. Churchill k takovým patřil). Tento „barbar z Východu“ neodmítl nabízený salám, ale poprosil, aby na stůl položili nějaký papír. A na něm si teprve z onoho salámu ukrojil. Nechtěl, aby byl salám krájen na desce stolku.
Pak už jen následovaly všednější dny pobytu v osvobozeném městě a vyčkávání okamžiku, kdy skončí válka. Po 9. květnu jsem začal pomýšlet na cestu domů, k rodičům, o nichž jsem žádné zprávy neměl. Cesta vlakem ze Zlína do Kostelce u Jihlavy, kterou předtím bylo možno absolvovat za nějakých 8-10 hodin, se v prvních poválečných dnech protáhla na dva a půl dne. Celá naše skupinka, někteří z ní cestovali až na Plzeňsko, musela cestovat přes Otrokovice, Břeclav, Brno, Jihlavu. Nebylo to cesta osobákem, ale většinou na nákladních vagonech. Na příklad z Otrokovic do Břeclavi jsme jeli na otevřeném uhláku, dovede si asi každý představit, jak jsme vypadali. Z Břeclavi do Brna jsem naopak našel místo pod brzdovou budkou  nákladního vagonu. Dnes už takové vagony na našich tratích neuvidíte. Z Břeclavi před Brno jsme určitě nepřijeli současnou tratí. Vím bezpečně, že přes stanici Horní Heršpice jsme nepřijížděli.  Vlak skončil svou jízdu před Brnem, hlavní nádraží v Brně bylo neprůjezdné, a do stanice Horní Heršpice, odkud bylo možno pokračovat směrem na Jihlavu,  jsme přecházeli z východního směru pěšky. A tam, na polní cestě, jsme potkali dvojici ruských vojáčků. Zastavili nás a jeden z nich položil, v té době obligátní, otázku: „Skolko časov“. A já frajersky natáhl levou ruku, abych odkryl hodinky, které byly ukryty pod rukávem a řekl vojáčkovi, kolik je hodin. Následovalo toto: vojáček mi píchl bubínkový samopal do břicha se slovy: „Davaj časy“. Tomu se nedalo čelit. A tak jsem za své osvobození zaplatil svými náramkovými hodinkami.
 Ze stanice Horní Heršpice jsme však dojeli jen do Zastávky u Brna. Trať dále na Jihlavu byla neprovozuschopná, řekli nám, že tam mnohé mosty byly vyhozeny do povětří. A tak jsme se ze Zastávky u Brna vydali k Jihlavě pěšky. Kdykoliv dnes tudy projíždím vlakem, nebo jedu autem do Brna, a je to velmi často, tak si připomínám ony serpentiny, po kterých jsme táhli své kufry. Naštěstí nám zastavilo nějaké  nákladní auto s plachtou, byli to policisté, a svezli nás až do Jihlavy.  A pak, když jsem nakonec vystoupil v Kostelci z vlaku, jsem se setkal se svými rodiči. Ti se právě chystali k cestě do Třeště, aby zjistili situaci. Tam předtím esesáci  uspořádali své popravy tamních povstalců. V té době tam ještě žila maminka mé maminky, tedy má babička.
Do Zlína jsem se ještě vrátil, abych dokončil druhý ročník odborné školy chemické.  19. července 1945 jsem pak převzal vysvědčení a počátkem srpna se definitivně rozloučil s městem, které mi přineslo tolik zážitků a ve kterém pobyt, práce i zábava byly pro mne důležitou životní školou.  Všechny zážitky byly umocněny válkou a jejím vyvrcholením. Když jsem se pak počátkem srpna vracel naposled ze Zlína, tak jsem cestou domů na některém z nádraží, kterými projížděl můj vlak, uslyšel zprávu, že Američané svrhli atomovou bombu na Hirošimu. Začalo nová éra lidské civilizace, éra  poznamenaná všeobecným strachem, už nepodobným onomu strachu, který jsem, zřejmě  v primitivní  podobě, prožíval  v onen listopadový den roku 1944. Strachu, který jako první zažili učenci pozorující první atomový výbuch v Novém Mexiku,  a který se nad světem vznáší do dnešních dnů!