Vzpomínky mého dědy na sametovou revoluci (1989)

Psal se rok 1989. Tehdy mi bylo 35 let, ale na to, co se dělo, nikdy nezapomenu. Měl jsem už rodinu, děti a práci. Pracoval jsem jako technik v podniku, který vyráběl elektrotechnické komponenty pro průmyslové stroje. Byla to státní firma, takže tam bylo mnoho pravidel, která se musela dodržovat. Taková byla doba – hlavní bylo se držet pravidel a nevyčnívat.

Ve firmě jsme všichni věděli, jak to chodí. Nadřízení, kteří byli často i členy strany, se nikdy nezajímali o to, co si opravdu myslíme. Tak jsme žili. Bylo to sice smutné a náročné, ale časem jsme si na to všichni zvykli a z toho důvodu nám jen pomyšlení na svobodu přišlo absurdní. Samozřejmě, že jsme se tu a tam bavili o změnách, o tom, co bychom chtěli a o tom, že by to tady mohlo být jinak. Ale upřímně? Já osobně jsem už dávno přestal věřit, že by se něco skutečně mohlo změnit. Všichni kolem mě to v podstatě vzdali – vždyť celý život jsme zvyklí žít pod totalitou, tak proč by to mělo být jinak?

A pak přišel listopad. Když jsem slyšel o demonstracích v Praze, byl jsem skeptický. „Další protesty, které nic nezmění,“ říkal jsem si. Ale den 17. listopadu, to se něco zásadního změnilo. Brutální zásah policie, násilí vůči protestujícím studentům. Tento protest, se ale nenechal lehce zastrašit. Lidé si začali více dovolovat.

Ve dnech po 17. listopadu, jsem hned po práci chodil na Václavské náměstí, kde se scházeli lidé, kteří už nechtěli mlčet. Lidé tam stáli, mluvili o demokracii, o svobodě, o tom, co chceme pro naše děti a jejich budoucnost. Když jsem se vrátil domů, přemýšlel jsem nad všemi událostmi, které za tak krátkou dobu proběhly. A nejenom na náměstí – i v práci se začaly dít změny. Měli jsme tam ředitele, který do té doby chodil zamračený. A najednou se změnil. Představ si, jak se změnila atmosféra ve firmě. Ačkoli to nebylo hned, lidé se najednou začali víc bavit, mluvit otevřeně a přestali mít takový strach projevit svůj názor.

Svoboda, o které jsme dříve jen mluvili, jako o něčem absurdním, se stala skutečností. Bylo to, jako kdyby najednou všechno dostalo jiný smysl. A já jsem v tu chvíli věděl, že ta revoluce není jen o změně režimu, ale i o nás, a o tom, že už není místo pro strach…