Dovolená za ČSSR

Babi, jak se strejda dostal za hranice tehdejšího ČSSR?
Strýc Bacil za totality, kdy se nesmělo za hranice, byl zaměstnanec Šmeralových závodů. Ti mu nabídli služební pobyt ve Španělsku, neboť tam měli zastoupení v Barceloně. Podmínka byla, že se do určité doby musí naučit španělsky, to zvládl, a tedy odcestoval služebně za hranice. Po určité době nás chtěl strýc pozvat, abychom se taky podívali do Španělska. No tak to víš, my se těšili, oči z důlků, jak by to bylo krásný, jenomže pro odcestování si musela dostat devizový příslib. Devizový příslib byl, že jsi dostala možnost na výměnu určité finanční částky za hraniční měnu a tím ti povolili vycestovat za hranice.

A dostali jste tento příslib?
No samozřejmě, že ne a já jsem se naštvala a napsala jsem jim dopis. Že znám rodiny, který každý rok jsou v Jugoslávii a za hranicemi, on totiž strýc si tam ještě zajistil na konzulátě povolení, že se o nás bude starat, vše nám financovat, ručit za nás, i pojištění zdravotní, že by zaplatil a tak dále. No ne, jenom krátká odpověď, už ani nevím, co tam přesně bylo, ale bylo nám to zamítnuto. A já jsem jim teda napsala ten dopis, že taková příležitost, že bratr je tam služebně a že tam je záruka, že bychom tam nezůstali. Tak jsem si říkala, ať si trhnou, když nás tam nepustili a napsala jsem jim tam všechno, že i některým to dávají stabilně, opakovaně a my jsme nikdy nikde nebyli a nedali nám to.

Přišla vám odpověď na tento dopis?
Odpověď došla: Je nedostatek financí. A to bylo všechno, prostě nás nepustili. Do Španělska jsme se vlastně dostali až po revoluci.

A zkoušeli jste žádat znovu a příslib?
Ano, ale to jsme chtěli jet až po několika letech jako naše skupinka do Jugoslávie tehdejší. To už měla manželka od známého známosti u policajtů, tak nám to domluvila, že jsme všichni, kdo jsme chtěli jet, to jsme byli čtyři auta, dostali díky jí příslib, jinak bychom ho asi nedostali. Tak jsme se poprvé, za té totality, dostali do Jugoslávie. Pro nás to byl neuvěřitelný zážitek, to se nedá vysvětlit. A vlastně nám i zbyli peníze, což se do dneška divím, ale já jsem si koupila zlatý řetízek, prstýnek, Janička zlato odmítala, to byly ty léta, sedmnáct let jí myslím bylo, takže zlato ne, ale rifle, který tady nebyly vůbec k sehnání, jen za tuzexový bony. Martin si koupil takový velký autíčko a děda velký řeznický nůž, no, takový nákupy.