Dědovo vojákování

Děda z matčiny strany sloužil u železničního vojska v letech 1971 a 1972, kdy byla vojna povinná pro všechny mladé muže. Povolávací rozkaz dostal do Bohumína, kam se musel v určitý den přihlásit. Již cesta vlakem na místo byla zajímavá, protože vlak byl plný mladých rekrutů, jak se říkalo povolaným mužům na vojnu. Někteří se dovedli již po cestě pěkně opít, což jim pak dali na posádce, kde se nahlásili, pěkně pocítit. Děda neholdoval alkoholu a tak se bez problémů nechal na nádraží v Bohumíně nasměrovat do kasáren. Tam jej čekala dost podrobná lékařská kontrola, stříhání vlasů a první seznámení s budoucím vojenským životem. Děda za mlada nosil dlouhé vlasy po ramena a tak se po zákroku holiče, který stříhal jen na velmi krátko nebo přímo dohola ani nemohl v zrcadle poznat. Na místě také musel ihned odložit civilní oblek a dostal vojenské oblečení: od zelených ponožek, přes zelené trenýrky a košili až po „maskáče“, což byl vlastně vojenský pracovní oděv. K tomu ještě samozřejmě zelené kecky a hnědé vysoké vojenské boty. Civilní oblečení se dalo do pytlů s adresou a bylo pak odesláno domů.

Pak byli nováčci naloženi do vojenských aut a byli zavezeni za Bohumín do střediska Šunychl, kde pro ně začala opravdová vojna. Tzv. „přijímač“ byl měsíc buzerace, vojenského drilu, křičení a plnění často nesmyslných příkazů, se kterými se musel každý nějak vypořádat. Děda byl v dobré kondici, za mlada hodně sportoval a tak neměl problémy s fyzickou zátěží, ale někteří z nováčků kteří nebyli tělesně zdatní potíže měli. Ale s tím se na vojně muselo počítat, nakonec všichni výcvik zvládli i když se občas našel jedinec, který byl na tom obzvlášť špatně a aby musel být převelen jinam a již se o něm nikdo nedověděl.

Děda vzpomínal na přidělené poddůstojníky, kteří jim veleli a kteří se vyžívali v ponižování svých podřízených. Ne nadarmo se říkalo, že vojnu nedělá kapitán nebo major, ale obyčejný svobodník nebo četař, což byly nejnižší funkce v armádě. Jejich oblíbený kousek byl kontrola skřínky vojáka, kde muselo být všechno pečlivě poskládána a zarovnáno. Třeba vojenské košile musely být poskládány do tzv. „komínků“ na což měl kontrolující poddůstojník obyčejný čtverečkovaný papír. Každý čtvereček má 5 mm a vzorně poskládaná košile musela mít formát A4 a vysoká musela být přesně 2 čtverečky, tj. 10 mm. Samozřejmostí byly i ostré hrany jak byla látka poskládána. Ne každému se to napoprvé podařilo a výsledkem byla vyházená celá skřínka na zemi a dotyčný musel stále znova a znova skládat všechno dokola.

Také děda vzpomínal na zimu, kterou zažívali na cvičišti, kdy celé hodiny stála jejich četa a museli cvičit povely vpravo hleď a vlevo hleď, pozor a pohov, na rámě zbraň a k noze zbraň a tak pořád dokola. Oblíbenou kratochvílí byl nácvik pochodu, který je velmi důležitou a nedílnou součástí vojenského života. Pochodovali třeba i celé hodiny, velící poddůstojníci zvlášť trvali na vysokém zvedání nohou a když se jim něco nelíbilo, musela celá četa zůstat stát na jedné noze a druhou museli mít nataženou vysoko zvednutou. Děda se zmínil jak jednou stáli kdysi mezi zahradami a někdo s místních lidí nazval velitele buzeraty a hovada. Zadostiučinění se obyčejným vojákům dostalo nedlouho potom, když si výcvik pochodu přišel zkontrolovat sám velitel pluku a nebyl spokojen s pochodem právě těch nepříjemných poddůstojníků. Museli pak sami cvičit a pochodovat až do noci, což jejich mužstvu udělalo hrozně dobře.

Také se děda zmínil o PŠM, což byla zkratka pro politické školení mužstva. Zde se noví vojáci dozvěděli jak mají důležité poslání a jak se imperialisti snaží o rozvrácení výdobytků socialismu. Byli poučeni, jak bylo OSN zneužito ve válce v Korei, kde na mírumilovný stát dělníků a rolníků zaútočili války chtivý kapitalisté z jihu korejského poloostrova. Že to bylo všechno naprosto jinak nikoho z přednášejících nezajímalo.

Uniknout z neustálého hlídání, plnění příkazů, nečekaných cvičných poplachů a všeobecného drilu se dalo jen přihlášením se na pracovní brigádu do hutí v Ostravě. I když z každé brigády měli největší užitek nejvyšší velitelé, děda se přihlásil několikrát, protože mezi normálními dělníky se dalo zapomenout na vojnu, kdo chtěl, dostal i pivo a svačinu zadarmo. Akorát práce nebyla moc příjemná, jednalo se vždy o noční směny a museli čistit spodní část Siemensova_Martinských pecí, kde bylo strašné horko. Vedlejší pece jely na plný výkon a brigádníci se museli v podřepu dostat do spodku pece, tam do kbelíku nabrat horký popel a zase vycouvat ven. Stěny úzké šachty a podlaha byly tak horké, že se roztekla podrážka na pracovní obuvi, kterou vojáci dostali. Po vynesení určitého počtu kbelíků plných popela však měli odpracováno a už po zbytek směny je nikdo neotravoval.

Zhruba po měsíci cvičení, po ostrých střelbách, kdy si každý 5x vystřelil ze samopalu byla slavnostní přísaha na kterou dojeli rodiče a příbuzní vojáků. Také všichni nováčci dostali odpoledne svoje první volno. Děda vzpomínal jak při slavnostním pochodu zahlédl v davu svoji maminku, která když jej poznala jen vykřikla „ježíšmaria!“.

Po přísaze se děda přihlásil k železničnímu vojsku a byl převelen na odloučenou jednotku do Bratislavy. Tam pracoval jako posunovač na Východném nádraží. Dělali 12 hodinové směny, denní a noční. Byla to obyčejná práce za kterou dostávali zaplaceno. „Tolik peněz jsem v životě na útratu pro sebe nikdy neměl“ říkal děda. „Již žádná buzerace, jen jednou týdně jsme museli jako cvičit se zbraní, jinak na směnu a po práci nařízený klid a odpočinek. Bylo nás asi 30, velitel byl docela rozumný a nijak na nás netlačil. Na večeře jsme chodili do nejlepších restaurací ve městě a vůbec se měli dobře“, vzpomínal děda. „ Pro jídlo nás vozilo služební auto do kasáren ve městě. Čas od času jsme se složili a koupili tamním kuchařům nějaký alkohol a cigarety ti nám pak rádi hodně podstrojovali. Dobrého jídla jsme měli dostatek. Já měl rád játrový sýr v alobalu, který se tehdy dělal. Toho jsme měli vždy plnou ledničku a každý si mohl vzít kolik chtěl“ vzpomínal děda.

Také ještě jednu vojenskou zásadu připomínal děda. „Vždycky se na vojně chovej nenápadně, žádné průšvihy a ani se moc nikde nepředváděj. Když o tobě velitel nic neví, je to úplně nejlepší.“ Děda se rozpovídal jak na jejich malou posádku došla kontrola a prověřovala i jednotlivé vojáky. Děda všechno správně odpověděl a když se jej zeptali na nejnovější zprávy ze světa odpověděl: „Naše stranická a vládní delegace je na návštěvě v Maďarské lidové republice“. Komise byla úplně nadšená a po jejich odjezdu si dědu zavolal velitel, který ho pochválil a divil se, že jej vlastně ani nezná.

Velitelství jednotky bylo v Ústí na Labem, kam na konci vojny děda musel ještě zajet. Tam se s nimi rozloučil jejich nejvyšší velitel a pak už bylo jen převlečení do civilu, který si děda celý koupil z vydělaných peněz a návrat domů. Po návratu do Brna, hned z nádraží děda zatelefonoval svojí matce, mojí prababičce a zazpíval jí do sluchátka začátek písně od Pavla Nováka: „Já ještě včera nosil blázna šat!“ Chvíli bylo ticho a pak babička nekompromisně řekla: „Jestli jsi ožralý ani nechoď domů!“ Děda samozřejmě alkohol nepil a tak jej doma rádi uvítali. Jeho otec, můj pradědeček pak řekl, že když byly vánoce jeho manželka celé svátky proplakala, protože ten rok byli na vojně oba její synové.

Brno, 11.6.2024