Jedeme k moři
František Schmíd
9.7.2016
Naše první cesta k moři.
Psal se rok 1966.Vidět moře,to byl tenkrát pro nás takový sen ale když se naskytla příležitost,váhali jsme kvůli penězům.Koupili jsme si starý domek a každá korunka byla dobrá.Rodiče nás přesvědčili,abychom jeli.
V podniku dva nadšenci naplánovali zájezd pro dva autobusy na osm dnů.Trasa byla zvolena tak.že navštívíme hlavní města Budapešť,Bělehrad,Sofii a jeden den budeme u moře na Zlatých píscích v Bulharsku.Domů přes Rumunsko se zastávkou na Mamai a v Bukurešti. Byly zakoupeny dvou a čtyřlůžkové stany,matrace.spací pytle pro osmdesát lidí a pro každý stan malý lihový vařič.Dále nám vyměnili forinty dináry,leva a lei a vyřídili formality.
Sklatba účastníků byla od nás mladých po pána,kterému bylo 72 roků.My jsme zatím přemýšleli,co si za malé kapesné z ciziny přivezeme.Celkem jsme museli ujet 3600 kilometrů během osmi dnů v starých nepohodlných autobusech,ale to nikomu nevadilo.Co ale nešlo naplánovat,kde přenocujeme a tak najít místo pro tolik stanů večer,bylo na řidičích.naštěstí bylo divoké stanování tenkrát možné.Také přejezd hranic bývalo malé dobrodružství a museli jsme čelit přísným pohledům celníků a v autobuse bylo ticho jako v kostele.
Hned první nocování v Maďarsku na louce stálo pár forintů,které jsme museli dát fousatému majiteli louky,který zpočátku mával kosou.Na louce jsme museli starším postavit stany a nafouknout matrace a pak si na minivařiči uvařit pytlíkovou polévku,která byla hlavní potravou po celém putování.Polévkovou perličkou bylo,když se zeptal strávník kuchaře,co že je v té polévce za černé koření? Dostalo se mu odpovědi,že to nic není,že se v hrnci holil a tak tam zůstal asi nějaký fous.Samořejmě polévka se vylila a kuchař byl okamžitě zbaven funkce.
V Budapešti jsme se zdrželi hodinku,ale v Bělehradě jsme obdivovali stohy čokolády v obchodech,což u nás nebylo.V jugoslávii jsme nocovali v kouzelné krajině mezi skalami,kde se natáčel slavný film Vinetou. V Bulharsku naše děvčata u benzínové pumpy v roští svlékala silonové prádlo a měnila výhodně za leva.Ve městech se většinou nakupovalo nebo něco shánělo a tak jsme při pátrání po mokasínech pro dcerku zabloudili a museli na nás počkat.
Následoval pro nás hlavní cíl naší cesty,moře.To jsme prvně viděli v Burgasu a všichni byli doslova nalepeni na okna autobusu,protože tam byl zákaz zastavení. Konečně Zlaté písky a první ubytování v kempu.Ale po příjezdu všichni spěchali na pláž,většinou se vykoupali a stany stavěli potmě. Nemohli jsme dospat a hurá k moři.Přesto,že na obloze nebylo ani mráčku,zapmněli jsme většinou namazat se opalovacím krémem.Od samého rána jsne si užívali radovánek ve vlnách.Bylo nám divné,že po desáté hodině všichni odcházejí a pláž patřila pouze nám.I oběd jsme rychle odbyli,ale navečer začalo působit něco,s čím jsme nepočítali.Naše kůže byla sluncem doslova spálená a museli jsme se uchýlit do stínu stromů v kempu.Dodatečné použití krému nepomáhalo a podobali jsme se rudochům.Každý pohyb provázelo bolestné zasyčení.Jeden starý mládenec seděl pod stromem a prohlásil:"Že jsem se radši na tom stromě neoběsil! "Nejhůře dopadlo děvče,které ve vodě na matraci usnulo,tu si chtěli nechat docela v nemocnici s úpalem.V noci se ze stanú ozýval nářek a úpění a balení stanů byl horor.V autobuse už většině naskákaly puchýře.Pochopitelně odpadla návštěva pláže Mamaia .Poslední dobrodružství jsme prožili v Rumunsku.Stmívalo se a v krajině se nenacházelo místo pro postavení stanů.Spásu přineslo,když se ve světle reflektorů objevily fotbalové branky.Potmě jsme postavili stany a ráno nás probudilo bučení.Hřiště totiž nesloužilo k fotbalu ale jako pastviště kraviček a bylo poseto koláči nevalné barvy a vůně.Podle toho vypaddly naše boty a podlážky stanů.Tak jsme u nejbližšího potoka vyvětrali autobus a provedli očistu.
Bylo to tenkrát takové dobrodružství a přesto,že u moře jsme byli několikrát,na tento zájezd stále rádi vzpomínáme,protože vše poprvé bývá nejlepší.