Osudová pusa

  Na první takovou opravdovou pusu jsem zapomněl,ale na tu osudovou se zapomenout nedá.Nebyla to sice pusa májová ale novoroční.

 Od šestnácti roků jsem za trest pracoval v papírně na tři směny u stroje a ve volném čase vyráběl letecké modely, s nimi se zúčastňoval závodů a další láskou byla motorka. Tím pádem na děvčata mi jaksi nezbýval čas.
 Následovala vojna a i tam jsem se proháněl na motocyklu jako motospojka. Po vojně se ale kamarádi začali ženit a já jim začal tak trochu závidět.

 Na silvestrovské zábavě poslední v roce 1960 jsem tancoval s pohlednou blondýnkou,která si mě spletla s podobným kamarádem. Zeptala se mě ,jestli jí svezu na skútru. Já jsem jí sdělil,že vlastním motorku a když mi řekla,že i ona má dvěstěpadesátku, téma  hovoru bylo na světě. O půlnoci jsme si dali novoroční pusu a tím přeskočila ta pověstná jiskřička. Svěřila se mi, že pochází z vesničky za lesem a já jí nabídl doprovod. Cesta měřila čtyři kilometry,vedla převážně lesem a byla neschůdná.To jsem ostatně zjistil za pár hodin za světla,kdy jsem chvátal na první schůzku. A protože jsme si padli do oka,následovalo další rande,Tento rok jsem absolvoval tuto cestu ještě dvěstěkrát,buď pěšky,nebo terénem na motorce a to i po odpolední směně,kdy jsme se scházeli o půl jednácté a.byla z toho láska jako trám. Mařenku jsem přesvědčil,že lepší než poutě a muziky jsou modelářské závody a sledování našich slavných závodníků na našich tenkrát skvělých motocyklech.I následující zimu jsme přežili a 31 března 1962 jsme se po 15 měsíční známosti vzali. Začátky byly nelehké ale radost nám dělala dcerka a po sedmi letech konečně kluk,protože ten byl poslední rodu po meči jako já a i on má synka.No a vnoučata je naše obrovská radost.

Závěr? Na tu první pusu,která padla před padesátišesti roky se hezky vzpomíná,protože byla pro nás šťastná.