Neobyčejný příběh neobyčejného muže k příležitosti 50. výročí od založení republiky.
Příběh z bohatého života mého dědy Jiřího Pinkase
Děda se narodil roku 1920 a už od útlého věku ho to táhlo k hudbě. Začínal jako sólový klavírista, později hrál v hudebním seskupení spolu s violoncellem a houslemi, ale nejvíce se proslavil jako dirigent. Tuhle profesi také nejvíc miloval.
Někdy na začátku září roku 1968 si děda vyhodil plotýnku. Byla to pro něj nemilá zpráva, protože ho čekala premiéra opery Libuše v Ostravském Národním divadle k příležitosti výročí 50 let od založení republiky. Byla mu nabídnuta operace, kterou odmítl i za cenu toho, že tehdy používanánatahovací metoda může uzdravení protáhnout.
I přesto, že zde byla možná dirigentská náhrada, se tohoto významného představení nechtěl vzdát. V den představení, tedy 12. 10. 1968, ho lékaři navlékli do koženého korzetu a stáhli ho tak, aby měl záda narovnaná a v rámci možností v klidu (což během dirigování úplně nejde). Sanitka ho převezla do divadla, kde v pořádku absolvoval poslední zkoušku. A představení začalo. Za divadlem čekala již zmíněná sanitka, 2 sestřičky, lékař a nosítka, všichni připravení zasáhnout. V divadelní lóži seděl můj tehdy 15 letý otec, jeho o 6 let starší bratr a jejich maminka. Všichni drželi palce, aby se představení obešlo bez komplikací.
Při závěrečné scéně, kdy Libuše věští budoucnost Českého národa, že Český národ neskoná, rozsvítila se v hledišti světla, všichni přítomní povstali a z útrob svých kapes či kabelek začali vytahovat české vlaječky.
Když mi tento příběh otec vyprávěl, bylo i teď cítit to napětí, které on sám cítil. Naskočila mu husí kůže a se zbytkem rodiny si vyměňovali pohledy plné otázek. Nikdo z nich tohle nečekal a nikdo taky nevěděl, co se bude dít dál. Vždyť všude okolo divadla byli ruští vojáci a ruské tanky. Jediné, co bylo jasné je, že český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná. A tak všechno dobře dopadlo.