Vzpomínky na léto 1968

Seděli jsme jednou večer u babičky a dědy na zahradě, pili čaj a ujídali sušenky. Bylo teplo, poslední sluneční paprsky ještě dopadaly na zem. Čas jako stvořený k tomu, aby někdo začal vyprávět. A tak jsem se zeptala:
Babi, dědo, co vy jste vlastně dělali v roce šedesát osm?
 
Děda jako by na to čekal. “V roce 68? No, maturoval jsem.”
Babička se hned přidala: “Já taky.”
“Počkej, tys taky maturovala? Vždyť jsi mladší.”
Po chvilce dohadování se ukázalo, že děda chodil na průmyslovku a babička na gymnázium, a zatímco průmyslovka byla na čtyři roky, gymnázium bylo jen tříleté.
 
Děda pak pokračoval: Už po tom lednu to bylo takový uvolněný. Dokonce i to Rudý právo se začalo dát číst,  protože už se do něj mohlo normálně psát. Povolovaly se výrobní družstva, po silnicích jezdily soukromý náklaďáky. Před tím bylo soukromý vlastnictví velikej hřích.
Maturoval jsem v květnu. No a před maturitou, na začátku května, přišli ruský vojáci na vojenský cvičení.
 
Historická vsuvka:
Zahájení příprav na invazi do Československa začalo na začátku dubna 1968, kdy sovětské vedení dospělo k názoru, že komunisté v Československu ztrácejí své pozice a nemohou dostatečně ovlivňovat jimi nastartovaný demokratizační proces. Ministr obrany SSSR maršál A. A. Grečko vydal direktivu pro sovětská vojska rozmístěná v NDR, Polsku a Maďarsku, aby začala rozpracovávat operaci DUNAJ, tj. vojenské obsazení Československa. Příprava vojsk na okupaci měla být maskována řadou cvičení na území států sousedících s ČSSR. Podporu ze strany koaličních spojenců se snažil zajistit hlavní velitel Spojených ozbrojených sil maršál I. I. Jakubovskij, jenž vykonal několik cest po NDR, Polsku, Maďarsku a Bulharsku. Ve druhé polovině dubna pak přiletěl Jakubovskij v doprovodu I. S. Koněva a A. A. Grečka do Československa. Během návštěvy přednesl československému velení několik kategorických požadavků: aby velení Varšavské smlouvy byly i v míru podřízeny dvě divize ČSLA, aby se ve velení VS ujali některých funkcí důstojníci ČSLA, aby se navržené cvičení v rozšířené podobě konalo již v květnu 1968.
 
Já jsem odmaturoval, cvičení skončilo, jenže vojáci tu pořád byli a neměli se k odchodu. V televizi se jich pořád dokola ptali, kdy jako odejdou, a oni měli takový ty kecy jako že je to složitý s tou technikou a tak, a pořád nešli.
 
Historická vsuvka:
Ukončení cvičení mělo neslavný rámec. Došlo k provokativnímu prodlužování odsunu cvičících sovětských vojsk z území Československa. Spojovací síť ze cvičení ŠUMAVA, především tzv. spojení „VČ“, zůstala v zájmu příprav provedení okupační operace „DUNAJ“ i po jeho ukončení rozvinutá.
 
No a pak přijely tanky a přiletěly letadla. To byl šílenej hukot. Lidi nevěděli, co bude, všichni se báli. Honem vyběhli a sundavaly se cedule, aby Rusáci zabloudili a aby jejich nohsledi nemohli na ty lidi, na který měli spadeno.
Pak v roce 69 jsem dělal tramvajáka. Když bylo výročí (srpen, první výročí vpádu vojsk), tak se mezi lidma dohodlo, že se bude chodit v černym a nikdo nebude jezdit tramvají. Tehdy se normálně stejně jezdit nedalo, tak jsme si jezdili, kudy nás zrovna napadlo. Vždycky jsme to někam ohnuli a ty lidi, co náhodou nastoupili, zas vyskákali ven, protože to nejelo tam, kam potřebovali. Lístek stál šedesát halířů a lidi většinou platili korunou. Já jsem měl nastřádáno spoustu pětníků, ty nikdo neměl rád. A když platili, tak jsem jim schválně vracel pětníky a všichni mlčeli, protože věděli, za co to mají. Jen jedna protivná paní na mě spustila: “Co mi to dáváte?! Já jsem chtěla šedesát halířů!” A já na to: “Ale vždyť máte šedesát halířů.” Tak jsme se tam chvilku hádali, ona pak stejně vystoupila. A jeden pán tu hrst pětníků, co jsem mu dal, vyhodil oknem.
Lidi protestovali na Václaváku, jenže pak tam vymlátili a zapálili ruskou cestovku. Já si myslím, že to byli nějaký provokatéři.
A pak se začalo utahovat, byly zátahy a čistky, vyhazovalo se. (Děda na tohle období má zřejmě silné vzpomínky. Teď, v relativně klidné době, nám několikrát vyprávěl, že se mu zdálo, jak mu komunisti sebrali firmu a vyhodili ho. Pro nás, kteří jsme komunistickou éru nezažili, je podobný pocit nepředstavitelný. Vystihuje to citát bezstarostného uhlobarona z Cimrmanovy hry Vizionář, který se měl dočkat zestátnění majetku: “Důl se přece nedá ukrást.”
 
Děda skončil a ke slovu se dosala babička:
 
Já jsem po maturitě byla v Kaničkách ve mlejně s dědečkem, babička zůstala v Klatovech. Mlejn byl na samotě a do města to bylo kus cesty. Jednou ráno šel děda do Kaniček a už na okraji mu někdo řekl, že přijeli Rusáci. Tak si koupil Rudý právo a vrátil se do mlejna, kde jsem se to od něj dozvěděla. Pak jsme jeli za babičkou do Klatov a já jsem se musela vrátit do Prahy.
Přijela jsem na Smíchovský nádraží večer. Rusáci měli všude tanky, takže jsem nevěděla, jak se dostanu přes Vltavu do Hloubětína. Zkoušela jsem to, ale nedalo se tam dostat. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale naštěstí jsem si vzpomněla, že nahoře na Hradčanech bydlí teta, a tak jsem šla za ní. Zvonila jsem na ní někdy před půlnocí. Teta se vzbudila, otevřela mi a že mě nechá přespat a ráno že teda půjdu. Měla jsem spát v pokoji, kterej měl okno na Hradčanské a Loretánské náměstí. A přímo do toho okna mířila hlaveň tanku, kterej stál dole. Strašně jsem se bála. Neležela jsem na posteli, radši jsem si lehla na zem a vůbec jsem nespala. Hned jak se rozednilo, vyrazila jsem a šla jsem opravdu pěšky z Hradčan až do Hloubětína.
 
Děda s babičkou pak vzpomínali na různé detaily, za zmínku stojí například toto:
Všude visely plakáty, třeba “Běž domu Ivane, čeká tě Nataša; Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil;” místo “Iďote domoj” se psalo “IDIOTE domoj…” a taky aby to Dubček nevzdal.
 
Další zajímavá příhoda je příběh dědy Gregora, otce mé babičky a mého pradědečka, který vymýšlel a vyráběl vysílače. Babička tuto příhodu ráda vypráví, kdykoliv se vzpomíná na minulý režim.
 
Táta tehdy pracoval v Tesle Hloubětín. On byl opravdu chytrej, jezdil na různý služební cesty po světě, prodával vysílače do všech koutů světa. No a když Rusáci dobyli rozhlas, táta měl zrovna připravenej vysílač k odeslání do Ruska, už to bylo všechno naložený a zabalený v krabicích. A táta řekl, ať se to zas vybalí a sestaví. Tak to provezli vrátnicí a odvezli to do Harfy. Cestou dokonce potkali ruský tanky, a že měli pořádnej strach, ale Rusáci si jich nevšímali a nechali je projet. Tak to potom v Tesle instalovali.
Jak Rusáci dobyli rozhlas a televizi, mysleli si, že maj vyhráno. A ono se vysílalo vesele dál! Když obsadili rozhlas a zaměstnanci měli odejít, tak rozhlasáci nasedli do autobusu, kterej byl pojízdný studio, a tím odjeli a vesele vysílali dál. Táta to naladil přijímačem a tím vysílačem v Harfě to vysílal dál. Rusáci se to nečekali, nemohli přijít na to, odkud to jde. Každý, kdo měl doma nějaký vysílač, naladil a vysílal. Předtím se dala v rádiu naladit jen jedna stanice – Praha, teď to bylo rozskřípaný, ale šlo jich třeba pět. Televize taky zmlkla, ale několikrát se objevil rozmlženej obraz, to asi někdo někde taky vysílal. Rusákům to leželo v žaludku, hledali tátův vysílač a jezdili okolo Harfy s měřákem. Jenže tam byla křižovatka tramvají, oni narazili na troleje, zahnuli špatně a odjeli do blba. To byla úleva.
 
S Dědou Gregorem jsem se ještě setkala. Zemřel, když mi bylo asi devět let. Babiččina oblíbená příhoda se hezky poslouchá, je v ní cítit “my jsme se nedali.” České dějiny mají své slavné prohry, fiaska a selhání; o to víc si pak můžeme vážit situací, kdy spolu národ táhne za jeden provaz a kdy lidé najdou sílu k odporu a dokonce k humoru v těžké době.
 
 
 
 
Zdroj historických vsuvek:
 
ŠACH, Jan: Vojenské cvičení ŠUMAVA, předzvěst konce Pražského jara ´68. Vojenský historický ústav Praha[online] VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV © 2012. Dostupné z:
http://www.vhu.cz/vojenske-cviceni-sumava-predzvest-konce-prazskeho-jara-68/