Práce v Pragovce

Pragovka Ani jsem se nestačil pořádně vyspat a už musím zase vstávat. Nekonečný, nepříjemný životní koloběh. V půl čtvrté ráno je venku ještě tma a studená březnová mlha nepříjemně leze pod kabát. Ještě rozespalý z vlaku nasedám do staré rozhrkané devítky, průvodčí zacinká a tramvaj mne odváží do nepříjemně studených vysočanských ulic. Světlo pouličních lamp rozráží charakteristický pach továren a v oknech vysokých činžáků, zčernalých od letitého smogu, se teprve rozsvěcují světla. Lidé vstávají. Tak to jde den za dnem. Koloběh života. Života, který jak sinusoida jednou stoupá vzhůru, aby záhy na to spadl někam až na samé dno. Pragovácká rámárna je to poslední místo, kde bych teď právě chtěl být. Se sebezapřením zapínám vrtačku, ale moje myšlenky jsou někde úplně jinde. Ta sinusoida života je právě teď někde úplně na spodu svého oblouku. Strašně jsem se těšil na ten ples. Ale pak mne začala pronásledovat neodbytná myšlenka. Co kdyby nepřišla? Zhrozil jsem se toho. Ale osud mi tu další ránu přeci jen uštědřil. Po osmé se dveře zamykají. Konec. Bloudím po sále jako ovce, vyhýbám se známým a na tancování nemám ani pomyšlení. Jen pohled na Miladu, zářící ve svém cikánském převleku, mne donutil se zvednout a vyzvat ji k tanci. Byla ten večer mimořádně krásná. Kluci si na ní ukazovali, garde si mezi sebou šuškaly a ona, královna plesu, proplouvala mezi všemi se svým lehkým úsměvem. A byla neustále v kole. Ve své černé paruce s dlouhými vlasy byla k nepoznání. Vrhla na mne jeden ze svých zářivých úsměvů a já jsem ji, tak trochu neohrabaně, složil malý kompliment. Byli jsme přeci staří přátelé. Co naplat, moje tanečnice tu ale není. Celý večer mám zkažený. Ani pivo mi nechutná. Odešel jsem ještě před koncem. Život nás stále žene bičem vzpomínek. A v tom kvaltu často ztrácíme i svoji víru. Má představa, ten mlhavý přelud, který jsem měl před očima, se pomalu rozplývá. Sen zmizel. A já stojím u spuštěné vrtačky a hledím ven z okna dílny. Automobilové závody Klementa Gottwalda Praha-Vysočany/Pragovka/, 1963 Tak toto je autentický zápis z mého deníků z r. 1963. V té době jsem už rok a půl pracoval jako vrtař v pragovácké rámárně, kde jsme připravovali podélné nosníky rámu legendárního náklaďáku Praga V3S. Neříkám, že mi ta práce nějak zvláště bavila. Ale žádný problém mi toto trochu špinavé a docela svérázné dělnické prostředí nedělalo. Normu jsem plnil tak trochu nad, ale tak, abych moc nevyčníval. Přeplňovat ji o hodně nebylo vůbec žádoucí, protože by na nás přišli normaři a měl bych v dílně potom s ostatními problém. A tak v době, kdy otec jako vedoucí poštovního úřadu bral měsíčně okolo 1300,- korun, já jsem měl od svých sedmnácti let celé dva roky průměrnou výplatu 1600,- korun čistého. Tenkrát to byly slušné peníze. No, a po dvou letech v Pragovce jsem se na školu přeci jen dostal. Ale to už je jiný příběh.