Staré housle

Až stydlivě skryté všetečným zrakům návštěvníků visí za dveřmi mé pracovny staré housle. Visí tam už léta, hned vedle mosazného gongu, který krásně zazvoní pokaždé, když do něho nechtěně bouchnu otevřenými dveřmi.

Vůbec nepotřebuji, aby mi housle někdo okukoval. Jsou památeční. Staré a odřené, ze smyčce vlaje jedna utržená žíně a uvnitř, na dně svého těla, mají věkem již omšelý štítek, na kterém je napsáno - fecit Jindřich Štumpf, Lovosice, Anno 1924.

Když si je otec kupoval, bylo mu jeden a dvacet let. Možná si je ani nekupoval, ale dostal je od svého třebenického otce, který byl odborníkem v místní likérce fy. Kraupner, známé tehdy po celé Evropě.

Já vlastně ani nevím, kdy se otec začal na housle učit. Moc toho o jeho mládí nevím. Je zajímavé, že se děti většinou o mládí a minulost svých rodičů nezajímají. Nelze jim to ale vyčítat. Mají jiné starosti, úměrné jejich věku. Žijí své životy, jako všechny děti a dívají se kupředu. Co bylo, to je příliš nezajímá. Když pootevřu dveře své pracovny, vidím ty staré housle. A pokaždé ve mně vzbudí nějaké asociace. Už asi nikdy hrát nebudou. Nikdy jsem neměl ty správné ambice, ale ani schopnosti hrát na nějaký hudební nástroj. Spíš jsem vždycky obdivoval ty, kteří to uměli. Kteří hráli na klavír, na kytaru, nebo na housle. Nebo na cokoli jiného.

Obdivoval jsem Vlastíka Fenclů, který každý večer koncem srpna, když v naší škole přespávaly chmelařky, brnkal na návsi pod zámkem na kytaře trampské písničky a my kluci jsme spolu s chmelařkami hulákali na celou vesnici. Obdivoval jsem ho a taky mu tu schopnost hrát a bavit tím holky záviděl. Obdivoval jsem i otce, který hrával housle v místním šramlu na hasičských a baráčnických bálech, pod bradou měl kapesník a s přivřenýma očima sledoval své houslové noty. Po půlnoci dědkové v podvlékačkách vylezli na stoly a šraml pořád hrál a hrál a dědkové rozjařeně tancovali na stole s půllitrem piva v ruce. Já i otec jsme měli každý svůj jedinečný vnitřní svět. Nikdy nás nenapadlo, že by se tyto naše světy mohli třeba v nějakém bodě i střetnout.

On byl ponořený do svého mládí, do svého deníku, který před námi úzkostlivě schovával, možná, že stále ještě do svých dávných tužeb a myšlenek, já byl ponořený do své budoucnosti a svých romantických představ a snů. I otec měl určitě své romantické představy, se kterými vstupoval do života. Mohu o nich dnes jen soudit podle poznámek v jeho deníku.

Možná, že naše představy a myšlenky byly podobné. Jen posazené do různého času. Možná bychom mu tehdy ani nerozuměli. Je paradoxní, že dnes si myslím, že mu už konečně rozumím. Ty staré housle vypovídají mnohé. A každé Vánoce mi neslyšně přehrávají starou vánoční píseň Nesem vám noviny. Otec nikdy nezahrál tu píseň celou. Vždy jen její část. Přesto to byla nezbytná součást Štědrého večera. Občas se do té notoricky známé melodie vloudil i falešný tón. Jak šla léta, tak těch falešných tónů přibývalo, ale mně bylo úplně jedno, jestli je ta melodie falešná, nebo ne a netrpělivě jsem pod stromkem očekával svou další verneovku. A otec hrával Nesem vám noviny, jako neměnný symbol vánočních večerů, i když jsem byl už velký a i když jsem byl už ženatý a já jsem věděl, že dokud bude z pokoje z jeho houslí znít tato vánoční melodie, je všechno v pořádku, a že život běží tak, jak běžet má.

Historie se stále jen a jen opakuje. Staré housle, visící na stěně za dveřmi mé pracovny, se staly pro mne dnes jakýmsi symbolem ubíhajícího času. A také mementem. Nemá cenu vyčítat dětem, že se málo zajímají o mládí svých rodičů, o jejich sny a jejich představy o životě. Žijí své životy a je to tak určitě dobře. Až do nějaké doby, kdy se ocitnou sami na prahu času a začnou se také ohlížet zpět jako kdysi jejich rodiče a oprašovat své staré myšlenky a třeba i své deníky a staré fotografie. Docela mne mrzí, že člověk musí nejdříve zestárnout, aby toto vše pochopil. Ale bohužel, v tom čase je už pozdě se na cokoli rodičů ptát. * * *