Školní lavice

Školní lavice Školní lavice. Když dnes slyším tato slova, vybaví se mi před očima čtyři řady lavic, zdánlivě úplně obyčejných, pěkně jedna za druhou. Samý výstavní kus. Neboť školní lavice není jen tak obyčejná lavice. Je to místo, na kterém si člověk může vyměňovat názory bez ohledu na adresáta. Jsou to zoufalá zvolání i naděje, první básnické pokusy, touhy i zatracení, milostné dopisy. Pojďme teď na malou, autentickou prohlídku lavicemi plzeňského pedagogického institutu. Začněme třetí řadou od kraje. Můžeme tu číst : „Miluji Tě, Kozo!“ „Co děláš drahoušku?“ „Bohoušku neblbni!“ „Drahoušku, neblbnu, píši jen to, co cítím.“ „Děkuji za odpověď.“ „Děkuji za uznání.“ „Ty jsi ciboch.“ K tomuto výroku je třeba malé vysvětlení. Ciboch, to byl v onom čase plzeňského „peďáku“ docela pojem. Student tohoto jména se proslavil zejména svým chováním, které se značně podobalo chování žáka Krhounka v tom krásném, starém českém filmu podle knížky spisovatele Žáka. Ciboch se tak stal na „peďáku“ synonymen podlézavosti a zbabělosti. Pokračujme však dále. Jiná korespondence. „Ich liebe dich. Ja těbě ljublju. Aj lavjů.“ „Nejdřív se to nauč psát, ty trdlo.“ „Ty blbečku neraď, není ti šedesát.“ „Teče ti mlíko po bradě a už tak nadáváš?“ „Tobě ani to mlíko nemá z čeho.“ Následuje zoufalé zvolání. „Soudruzi, prosím vás!“ A jeden realista. „Nedělejte to, prasata!“ O kousek dál jeden studentík sděluje své zkušenosti. „Milování je psina“. „A jaká!“ Následují strohá sdělení. „Fiskule je hulvát.“ „Komenský, to byl frajer na ženský“. „K.K., patriot z Klatov.“ „Šplhoun a špalek“. „Vole zvedej nohy!“ „Jací jste to vepři, nestydíte-liž se takto hrubě čmárat po lavicích?“ Jedna přednáška si vynutila tyto veršíky. „Neztrácej naději, neztrácej vtip, za chvíli zazvoní, bude ti líp“. Následuje duchaplný rozhovor. „Já jsem spokojen“. „Ale já ne!!!“ „Jsi vůl“. „Já se na to vykašlu“. „Já též“. „Fuj, vy jste sprosťáci“. „Ať“. „Takhle sledujete vyučování?“ Docela v rohu je skromný, leč optimistický nápis. „Vše se v dobré obrátí a bude zase dobře“. A lavice končí zvoláním. „Ať žije SSSR, náš přítel a ochránce. Plzeň, pedagogický institut, 1964