Putování za faraony

Putování za faraony Žhnoucí slunce, proti modré obloze vzhůru se tyčící koruny datlových palem a v dáli na obzoru nekonečná skalnato-písčitá poušť. To je malebný obraz krajiny podél Nilu. Pozorný cestovatel, hovící si pohodlně v křesle na horní palubě přiměřeně luxusní nilské lodi, může občas pozorovat i malá stádečka skotu, či oslíků, pasoucích se při pobřežních mělčinách a občas i pár felláhů v dlouhých galábijích, pachtících se na svých skrovných políčkách, či odpočívajících ve stínu datlovníků na břehu této majestátní řeky. Kdysi dávno, přibližně před 125 lety, plula po této řece trochu zvláštní loď. Na její přídi stál Emil Brugsch, zástupce ředitele káhirského muzea, vážnější, než kdykoli předtím, vědom si svého životního úkolu. Náklad, který převážel do muzea, byl skutečně mimořádný. Tento příběh však má svůj začátek někdy v polovině 12. století př. n. l. Po éře silných vládců Ramesse II. a Ramesse III. moc egyptského státu pozvolna, ale jistě upadá. I Amonovi kněží postupně ztrácejí svou vážnost i moc. Egyptský stát ani sami kněží nedokážou již čelit stoupajícímu množství vykrádačů hrobek, kteří nehledě na posvátné prastaré tradice nemilosrdně vylupují a ničí hrobky vládců, které byly přeplněné drahocennostmi. Amonovi kněží však byli věrně oddáni staré tradici. Nechtěli za žádnou cenu dopustit, aby hrobky jejich vládců byly dále znesvěcovány a aby byl ohrožen jejich věčný život. Začali tedy mumie svých vládců stěhovat z místa na místo. To ale nešlo dělat do nekonečna. Rozhodli se proto pro konečné řešení. Nechali vykopat v posvátném okrsku Théb na svahu Déir el-Bahrí hlubokou hrobku s chodbou a pohřební komorou. Do této komory v noci, tajně, při svitu pochodní, přemístili těla čtyřiceti svých panovníků i s identifikačními štíty kolem krku. Konečně měli mrtví vládci svůj klid. Tři tisíce let klidu. Ani důmyslní vykradači hrobů je neobjevili. Objevil je až v r. 1875 jeden mladý vykradač hrobů z blízké vesnice Gurnah a to zcela náhodou. Šest let se jemu a jeho bratřím dařilo tento nález utajit. Šest dlouhých let, ve kterých se bratrům dařilo úspěšně prodávat předměty z okradených mumií. Teprve po šesti letech byli dopadeni. Těžko si vybavit pocity vědce, stojícího na prahu znovuobjevené pohřební komory, kterak ve slabém svitu pochodní objevuje pozůstatky velkých panovníků starověkého Egypta. Bylo jich čtyřicet. Ahmose I., zakladatel XVIII. dynastie, velký dobyvatel Thutmose III., Ramesse II., spoluautor první mírové smlouvy v dějinách, jeho otec Sethi I. a další a další. O pár dní později byly všechny mumie pečlivě zabaleny a dopraveny na nilskou loď. A ta se vypravila po proudu do Káhiry. A pak se stala ta zvláštní, neuvěřitelná událost. Lidé, žijící v okolí Nilu se nějakým způsobem dozvěděli o transportu tři tisíce let starých mumifikovaných těl faraonů po řece. Taková událost se ani nedala utajit. A tak se ti obyčejní felláhové i se svými rodinami shromažďovali na březích Nilu, někteří stáli mlčky, někteří stříleli do vzduchu ze starých pušek a jejich ženy s pláčem si podle starého zvyku sypali na hlavu písek a prach.Tak prostí Egypťané vzdávali čest svým pradávným vládcům. Nil. Řeka, která se jako dlouhý had vine polovinou Afriky od Viktoriina jezera v Tanzanii, přes Ugandu, Súdán a Egypt. Nedaleko súdánského Chartúmu přibírá vody Modrého Nilu, pramenícího v etiopském jezeře Tana, poté se noří do oblasti velké arabské pouště, aby se na konci své více než šestitisícové pouti rozvinula jako květ lotosu do úrodné delty při pobřeží Středozemního moře. Šest tisíc šestset sedmdesát kilometrů života. To platilo zejména ve starověku, kdy byli obyvatelé, žijící v jeho údolí na jeho životadárné síle zcela závislí. Pravidelné záplavové cykly po jarních monzunových deštích v etiopských horách přinášely od nepaměti do nilského údolí úrodné bahno a právě na něm se zrodila egyptská civilizace. Ne nadarmo nazval starořecký dějepisec Herodotos Egypt „darem Nilu“. Staří Egypťané nazývali tuto řeku prostým názvem – iteru. Iteru znamená velkou řeku. A taky život. Nebylo určitě těžké poznat, o jakou řeku vlastně jde. V Egyptě žádná jiná řeka totiž není. Obyvatelstvo, které se s měnícím se klimatem postupně usídlovalo čím dál tím blíže toku řeky, si vytvářelo svá sídla především na severu v oblasti říční delty a poté v jižní části země přibližně mezi dnešním Asuánem a Thébami. Díky této dualitní povaze osídlení se obě mocenská centra vyvíjela odděleně. Proces sjednocení země se udál relativně velmi rychle. Během pár generací. Na přelomu třetího a čtvrtého tisíciletí už existuje jednotný egyptský stát, zahrnující velké území od prvního asuánského kataraktu až po Středozemní moře. Ústředním článkem tohoto vývoje byl Nil.