Vzpomínka mého táty na Sametovou revoluci

„Víš, že 17. listopadu ’89 jsem se ženil – bral jsem si tvou maminku. Byl to pátek, byla svatba a na tu svatbu mi můj kamarád dovezl celou diskotéku. Zaplatil jsem naftu a řidiče s Aviou a oni dovezli disco kouli, zesilovače a pořádný techno – babičky se pak docela divily, co za záhadnou hudbu se to ozývá. Takže prostě velká oslava.“

„Dále 18. listopadu byla sobota a my jsme nevěděli, že jsme se vlastně probudili v kapitalismu, páč jsme mysleli, že je furt socialismus – nám totiž nikdo neřekl, že je revoluce, takže my jsme vůbec nevěděli, že se něco děje, natož v Praze. Pak byla neděle a začalo se proslýchat, že se v Praze cosi událo. Jakmile jsem já došel do práce v pondělí 20. listopadu, tak tam byli někteří, kteří buďto byli v Praze nebo měli jiný informace než já. Tvrdili, že v Praze ztloukli studenty, jeden pravděpodobně zemřel – to prý hlásila Svobodná Evropa a že půjdeme do města na Svoboďák, jelikož je svolaná nějaká demonstrace.“

„Jeli jsme tedy s kamarády nebo kolegy tramvají z práce na ten Svoboďák a dojeli jsme nahoru na Českou. Když jsme pak šli po ní dolů tak jsme viděli, že je před námi obrovskej dav. Zůstali jsme tam tedy stát a na konci byl přes ulici autobus a kordón policistů. Měli štíty, obušky a byli nachystaní jenže problém byl ten, že tam stálo asi dvacet až třicet policistů a proti nim stálo jenom na té ulici tak tři až pět tisíc lidí. Takže bylo jasný, že prvního by praštili a ten dav by je roztrhal, tak bylo vidět, že se vyloženě báli. Když však nechtěli ten autobus oddělat, tak se z davu ozvalo: ‚My ten autobus převrátíme a bude po prdeli.‘ No tak dav šel a ty lidi začali opravdu ten autobus rozhoupávat, aby ho převrátili. Na to policajti zařvali, tehdy teda spíš příslušníci VB, že to teda ne – měli jsme odstoupit a oni odjedou. No a najednou ze všech těch zatarasených ulic okolo Svoboďáku to uvolnili. Těch policajtů tam mohlo být tak cca dvě sta až dvě sta padesát a lidí tak čtyřicet tisíc lidí. Všichni jsme teda vtrhli na náměstí a na nějaké židle nebo na něco tam vylezl Petr Šabata, brněnský disident, a nějací herci a četli tam, co se děje v Praze.“

„Doma jsem nadšeně vyprávěl, co jsem zažil a můj táta, vedoucí ve Zbrojovce a milicionář, mi povídal, že nám to komunisti určitě přijdou zítra spočítat. Další dva dny byly zase demonstrace a bylo tam čím dál tím víc lidí a pak jeden den došel i Havel. Postupně se začaly roznášet letáky, hlavně studenti je roznášeli, jelikož na univerzitách se neučilo. Všechno to vyvrcholilo generální stávkou, kdy na Letné bylo tak asi milion lidí a na Svoboďáku tak dvě stě tisíc lidí.“