Dědova vzpomínka na rok 1989

"Tehdy den předtím 17. listopadem vůbec nebyl žádné mráz, najednou byla krutá zima, to bylo přes deset stupňů pod nulou, a v televizi se ohlásilo, že v Praze jsou demonstrace, že studenti šli z Albertova na náměstí, no a že tam zasáhli už proti nim policajti a bili je. Byl mrazivé den, to i popadával sníh myslím, obyčejném lidem by se ani nechtělo jít ven a stateční studenti, tam teda stáli v řadách proti policii, řvali „Máme holé ruce“, no a ti to předělali na „Máme hole v ruce“ a mazali je po hlavě. Ti studenti jim ještě dávali růžičky, jak měli ti policajti před sebou ty štíty, drželi hlídky, lidi jim tam nosili čaje na zahřátí.“

„A potom v celý republice byly různý manifestace, vím že třeba konkrétně v Rosicích bylo plný náměstí, my jsme tam stáli taky, zvonilo se klíčama a byly projevy, že teda padl komunismus a že se bojovalo za svobodné volby. Když se kdysi šlo k volbám, tak se muselo, to bylo povinný i kdybys třeba nechtěla nebo nadávala, tak si musela jít, usmívat se a hodit tam ten lístek, i když už bylo jasný, jak to dopadne, protože žádná jiná strana být nemohla. No a že ti studenti teda volali za svobodu, aby se mohlo cestovat, aby byly svobodné volby, více stran, aby když se bude volit, tak ten, koho zvolíme nás bude zastupovat, což tehdy nešlo, byli jen komunisti a nikdo jiné. Studenti různě stávkovali, ve školách to bylo tak, že šli normálně do škole, to se neučilo, a i s profesorama, tam stávkovali a vykládali si o tom novým, jak by to mělo být a diskutovalo se. Někteří profesoři, ti staří, co fandili starýmu režimu, tak ti byli proti, mladí byli zase se studentama. Třeba konkrétně Pepík, můj synovec, chodil na vysokou školu, byl ve stávkovým výboru a chodil stávkovat do Brna. Studoval zemědělskou školu, takže by býval byl zemědělskej inženýr. No a jak se pořád stávkovalo, nechodilo se tam, tak on třeba ale po třech měsících řekl, že už do té škole nebude chodit a šel na řemeslo. Protože už se nepřinutil.“

„V celý republice to bylo takový, zpívali se písničky, moc se nepracovalo, pořád se vykládalo a poslouchalo se Havla. Na pražské Letné, jak je stadion Sparty, tam bylo půl milionu lidí, a to tam nikdy nebylo, Gott tam zpíval hymnu s Krylem, střídali se řečníci a vykládalo se, jak by to mělo vést k lepšímu, což teda stejně nešlo, ale to už je zase jiná.“

„Ono v maléch městech se v celku nic nedělo a jen se poslouchalo rádio a televize, co se děje v Praze. Potom to trošku přeskočilo na Brno, Ostravu, Plzeň, ale my jsme jen zprostředkovaně žili a nevěděli vůbec nic a až teprve třeba tři dny po 17. listopadu jsme se něco dozvěděli. To ani člověk nevěděl, že bude Havel, že budou svobodný volby, pořád jsme měli strach, že se ten režim otočí a že se zase vrátí komunisti, protože to už se lidi trošku vyjadřovali a řekli proti tomu režimu třeba něco špatnýho a my měli strach, aby to někdo na nás nezažaloval, protože tehdy se žilo ve strachu. Na tebe předtím třeba zažaloval soused, že si něco dělala na zahrádce a oni tě zavolali na výbor KSČ a tvoje děcka se nedostaly do škole. Proto ten týden potom byla taková nejistota a nevědělo se, co bude.“

„Když do Brna přijel tehdy Havel, Čáslavská a další, tak bylo plný Náměstí Svobody, já jsem stál až tam, kde jsou teď ty hodiny, moc jsem na ně neviděl, kolik tam bylo lidí, a poslouchal jsem projevy. Ale když jsem tam jel, to bylo třeba ve tři a my jsme do tří dělali, tak jsem musel zalhat v práci, že jedu do Brna něco koupit, protože jsem měl strach, že se to znovu otočí a že by se taky mohlo za tři měsíce začít zavírat. Protože to nebylo nikde napsaný, že zvítězí studenti a ten novej režim. Oni mohli povolat armádu, Rusy. Já sám jsem se třeba ještě v prosinci bál říct v práci svůj názor, protože Oslavanský revír, Oslavany, Zastávka, tam byli kdysi havíři a říká se, že se za první republiky měli špatně a tam byli revoluční komunisti, a i u nás v práci to byl samé komunista. A já jsem nevěděl, že třeba 20. prosince, už ten novej režim zvítězil. Tak jsem byl opatrnej. A až tak kolem Vánoc se řeklo, že bude nová vláda, bude se nově volit, zvolil se Havel prezidentem, ale pořád se v tom období nevědelo co bude. Potom to všechno trvalo několik měsíců, než se to trošku zavedlo do nových kolejí a lidi si zvykli. U někoho se to zlepšilo k lepšímu a u někoho k horšímu. K lepšímu to bylo třeba u nestraníků, kteří nebyli v KSČ, nebyli svázaní s tím starým režimem a pak mohli vstoupit třeba do Občanskýho fóra. Ti druzí přešli někteří na druhou stranu, někteří se stáhli do ústraní a někteří byli a jsou pořád proti.“

„Každopádně to nebyl proces jednoho dne, že by byla stávka a druhej den už to bylo dobrý. To krystalizovalo a trvalo to třeba dva tři měsíce, než se to do těch kolejí zavedlo.“