Příběh korespondence přes půl světa v 90. letech

Moje babička z matčiny strany je Češka a děda je Syřan. Poznali se v Československu, kam přijel děda studovat stavební inženýrství na ČVUT. Potom, co děda dokončil studium vysoké školy, musel se vrátit v roce 1989 do Sýrie na vojnu. Celá rodina (moje babička, moje máma a moje teta) jela s ním. V Československu zůstali mamky prarodiče. 

Komunikovat spolu mohli telefonicky nebo písemně. Nebylo to ale tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Pravidelně si posílali dopisy. Doručit dopis z Československa do Sýrie trvalo cca 2-4 týdny.  Dopisy se mezistátně dopravovaly letecky. Na jejich psaní se používaly speciální velmi tenké papíry a obálky. To proto, že byl velký rozdíl v ceně v závislosti na hmotnosti dopisu.

Také si volali, ale ne příliš často. Asi jednou za tři měsíce. Prarodiče zde v Československu (a později v České republice) totiž neměli pevnou linku. Stejně, jako mnoho dalších domácnostní v té době. V celé vesnici byla pevná linka ve dvou domácnostech. Volali si vždy jen krátce. Hovor trval cca 5 - 10 minut. 1 minuta hovoru tehdy stála asi 70 korun (rok 1990). Museli tedy mít naplánované vše, o čem chtěli mluvit a také museli mít vždy domluvené datum a čas hovoru, aby mamčina babička s dědou byli u sousedů. kteří pevnou linku měli.

Mamky prarodiče do Sýrie někdy jezdili na návštěvu Dostat se tam bylo možné letadlem nebo autobusem. Lety byly velmi drahé a tak jezdili spíš autobusem. Cesta autobusem trvala cca 72 hodin a byla to přímá pravidelná linka z Prahy do Ammánu (Jordánsko) se zastávkou v Damašku (hlavní město Sýrie).

Korespondence i doprava byly v té době tedy výrazně obtížnější i finančně náročnější než jsou dnes. V dnešní době stačí odeslat zprávu z jedné strany světa a z druhé strany světa vám během několika okamžiků přijde odpověď. A letenky do zahraniční jsou často k dostání dokonce levněji, než vlakové jízdenky v rámci ČR.