Píchnout do vosího hnízda

V šedesátých letech jsem pracoval jako interpretátor seismických měření. Funkce to byla náročná matematicko-analytická. Po určité době ale rutinní. V těch letech samozřejmě málo placená. Měli jsme dvě děti, manželka byla na mateřské. Nabídli mi platové přilepšení, pracovat navíc jako redaktor národního časopisu. Tak jsem to přijal a dostal se s platem aspoň na podnikový průměr. Obětoval jsem tomu všechen volný čas, i soboty a neděle. Nakonec mě to bavilo jako protiváha mé technické funkce. Závodní časopis vycházel dvakrát měsíčně a měl celkem úspěch. Ale 7. března 1962 došlo k události, která měla nečekaný konec.
Oslava MDŽ. Sál podnikové jídelny. Asi dvacet stolů, každý se čtyřmi židlemi. Na straně prodejna kantýny. Slavnost jako každá jiná. Vedení podniku, asi 35 žen a pár vedoucích pracovníků, asi 40 mužů. Rozdávaly se karafiáty, skleničky na přípitek vínem, nějaké drobné dárky, hudba 4-5 chlapců. Udělal jsem pár fotek, a když to skončilo, rozešli jsme se domů. Večer jsem si připravil obvyklou zprávu pro své noviny.

Ráno přijdu do práce a u jídelny shluk lidí. Většinou ženy. Jak mě uviděly, volaly: „Pojďte se podívat na ten bordel.“ V jídelně byly převrácené stoly, roztřískané sklo, rozbité židle, ubrusy pošlapané na zemi, kaluže a v nich pošlapané karafiáty. Padala slova: „Ožralové, hovada atd.“  Zvlášť když se od kantýnské dozvěděly, že se vypilo 120 l vína. Rozčílené ženy: „To musíte napsat do novin!“ Váhal jsem. Hledal jsem někoho z vedení, abych zjistil co se tam dělo. Nikdo ten den nebyl v práci. Buď si vzali dovolenou, nemocenskou nebo odjeli na nějakou „neodkladnou“ cestu. Napsal jsem tedy, co jsem v jídelně viděl. Mluvil jsem i s vedoucí kantýny a s řadou lidí, kteří tam to ráno byli.

V příštím čísle závodního časopisu článek vyšel pod titulkem: PŘI PITÍ MNOHÉM, ROZUME SBOHEM. Samozřejmě ten článek šokoval. Lidé v závodě mi gratulovali a souhlasili. Čekali od vedoucích pracovníků nějaké vysvětlení nebo aspoň sebekritiku, omluvu. Ale nic. Dostal jsem krátký lístek. Ten cituji: „Uveřejnit v závodním časopise.“ Viz příloha A. Na ten jsem odpověděl – viz příloha B. A znovu lístek a v něm stálo – viz příloha C. Samé nehorázné lži. Nic jsem v časopise neuveřejnil.

Časem aféra utichla. Ale konec to nebyl. Za měsíc mi přišel nový platový výměr, kde moje technická funkce byla zařazena do nižší platové třídy. Snížení bylo tak citelné, že jsem si řekl: Tak dost! A ze závodu jsem odešel. Naštěstí v té době dávali dohromady v nadřízené organizaci tým lidí, kteří budou schopni převzít a uvést do provozu tehdejší velké počítače americké a britské výroby. Nabídli mi tuto práci a já jsem tam přešel. Závodní časopis přestal vycházet. V závodě se nenašel nikdo, kdo by to za tak mizerných platových a politických podmínek dělal. Dokonce za mnou na mé nové pracoviště přišla delegace pracujících ze závodu, jestli se nechci vrátit anebo vést časopis externě. Cha, cha .

Měl jsem už jinou práci, nesmírně zajímavou. Absolvoval jsem 4 semestry intenzivní angličtiny na univerzitě, byla to stáž v Itálii u General elektric. A na počítačích jsem zůstal pracovat 24 let, poté jsem šel do důchodu.