Kůžičkář

V naší ulici na okraji města byly malé domky, které si postavili železničáři nebo malí řemeslníci. Blízko byl také starý už nepoužívaný hřbitov. Za ním byla taková malá továrnička. Mezi hřbitovní zdí a stěnou dílny byl takový prázdný roh. A v něm se usadil starý vousatý člověk – Žid.

Měl tam hromady železného odpadu, hadrů, sklenic a černého psa. Na kole objížděl ulice a vykupoval králičí kůže. Tenkrát v každém domku měli králíkárnu a pár slepic. Za usušenou kůži platil korunu. Balík suchých kůží dovezl do svého koutu a prohlížel je, rovnal. Smrdělo to až do naší ulice. Prostě „kůžičkář“.

Někdy v druhém roce války vyšlo nařízení, že se všichni Židé musí hlásit. Zanedlouho jsme je viděli odcházet na nádraží. Do prázdných bytů se nastěhovali Němci. Lidé žili s obavami, co bude dál. Obchody byly zavřené nebo prázdné. Jídlo bylo na lístky a bylo ho málo. Školu nám obsadila německá armáda. My jsme se učili v bývalé autoškole. V zimě, v únoru, jsme šli do školy. Najednou do naší ulice přijelo německé nákladní auto. Z něj vyskočili čtyři vojáci a vběhli do kouta, kde žil kůžičkář. Za chvíli už ho brali k autu. Byl jen v podvlíkačkách a pantoflích, které mu ve sněhu padaly. Němci se tomu smáli. Lidé, kteří byli v tu chvíli na ulici, říkali: „Vidíte ho, všichni Židé se měli hlásit. Ale teď na něj stejně přišli.“

Bylo nám kůžičkáře líto. Ale mnohým lidem to připadalo jako divadlo. Kdyby tenkrát věděli, že ty Židy posílají Němci na smrt, styděli by se tak mluvit!