Konec války

Ráno ještě projížděli městem Němci. Ulice byly prázdné, lidé se báli. V jednom místě se ozvala střelba. Němci pálili vztekle do zdi, na které byl vápnem namalovaný srp a kladivo.

Odpoledne už od Kutné Hory přijížděli Sověti. Většina nákladních aut byla americké značky GM. Malý oddíl ve městě zůstal. Postavili si stany na okraji lesa. Vojáci ale do města nesměli. Jen občas projela dvoučlenná hlídka na koních. Na křižovatkách stály urostlé dívky s praporky.

Za několik dní připochodoval dlouhý průvod německých zajatců. Odvedli je na ohromný dvůr pivovaru. My kluci jsme se tam připlížili. Zajatci byli zarostlí, zaprášení a unavení. Seděli nebo leželi kolem celého dvora. Uprostřed byly stoly a u nich seděli vojáci v různých uniformách. Po skupinách k nim vodili zajatce a něco si zapisovali.

Na zemi leželo plno všelijakých vojenských věcí, a také vyznamenání. Já jsem sebral v koutě kulaté plechové pouzdro s plynovou maskou. Masku jsem vysypal a do pouzdra jsem sbíral odznaky, kříže, metály. Měl jsem jich plné pouzdro. Když jsem to přinesl domů, maminka se toho štítila. Řekla mi: „Běž s tím pryč, je to samá krev!“ Tak jsem tu plechovku uložil na půdě u babičky, kde jsme tenkrát bydleli. Možná, že tam leží dodnes.

Ještě jedna věc mi ten den připomíná. V té komisi, která vyslýchala zajatce na pivovarském dvoře, byli i Američané. Na ulici stálo několik jejich aut. A také jedno větší, štábní. Taková pojízdná kancelář. Na schůdcích u zadního vchodu seděl obrovitý černoch, asi řidič. My jsme viděli černocha poprvé v životě, a tak jsme stáli v hloučku kolem něj. Smál se tomu, až mu z černé tváře svítily bílé zuby. Na klíně držel uzenou šunku a velkým nožem odřezával plátky prorostlé sádlem. Pleskal je na zem. My kluci jsme je sbírali a rvali se o to. Ten černoch se tomu smál, pak nám schválně odřezával tlustší plátky šunky a házel nám je. Za chvíli přišli důstojníci. Šofér sedl za volant a všichni odjeli.