Prase

Za kasárnami na konci cvičáku byla malá zděná budova. Tam se chovalo posádkové prase. Ošetřoval ho nějaký voják, který se k ničemu jinému nehodil. Byl tam s tím prasetem šťastný.

Každý den odpoledne si došel do jídelny pro oběd a do kbelíku mu služba nalila zbytky pro prase. Jednou v sobotu večer přiběhl k dozorčímu důstojníkovi, že jeho prase onemocnělo. Důstojník se šel podívat. A skutečně. Prase leželo na boku a nemohlo se postavit na nohy. Pohotovost u vozidel měl Janko Šťastný. Nováček, sotva ukončil kurz. Mě chytil důstojník na chodbě, byl jsem desátník. Přistavit auto, naložit prase a odvézt je na jatka. A už to začalo.

Janko zajel k boudě, prase jsme vytáhli ven. Mělo přes metrák. Ke korbě jsme přiložili pár prken a prase jsme po nich tahali nahoru. Byla to špinavá dřina. Chlapci, který se o to prase staral, tekly slzy. A odjeli jsme. Ve městě jsme hledali jatka. Byla tma a jatka byla za nákladovým nádražím. Konečně jsme byli u zamčených vrat. Vylezl nabručený vrátný. Nikdo tu v sobotu večer nebyl. Nemohli jsme se s prasetem vrátit. Pak nám vrátný alespoň prozradil, že nám může pomoct nějaký Josef. Ale nebude doma, nejspíš bude v hospodě a vysvětlil kde asi.

Vypravil jsem se do hospody a Josefa jsem našel. Byl trochu namáznutý, ale šel se mnou. Na jatkách rozsvítil světlo a společně jsme prase shodili dolů. Josef přinesl palici a profesionálně prase zabil, podřezal a pak jsme mu pomohli prase pověsit. Ruce jsme měli od krve, bláta a prasečí nečistoty. Nebylo se kde umýt, tak jsme se jakžtakž otřeli o trávu. Chtěl jsem po Josefovi potvrzení. Ale kdepak a ještě v noci. Jeli jsme tedy zpátky. Potvrzení pak přivezl v pondělí Štefan Czús, který jezdil na velitelství pro poštu.