Co dělal můj děda o prázdninách

Když jsem navštívil své prarodiče, dědeček mi jako vždy vyprávěl o svém dětsví.

A protože škola ho moc nebavila a vyprávění o tom, jak vyloupil papírnictví už znám, vyprávěl mi o prázdninách.

,,Dycky o prázdninách jsme se sešli u kašny v Kostelní ulici. To byly ty krásný dny, co začaly 30. června. A my seděli na tý kašně a měli před sebou ty dva krásný měsíce.

Pak jsme buď čutali fotbal, nebo jsme hráli na schovku v nedalekejch opuštěnejch barácích.

Někdy jsme taky chodili na výpravu třeba na střelnici hledat patrony, nebo k řece...,'' vypráví mi děda, ,, Taky jsem takhle jednou šel s kamarádem a narazili jsme na vojáky, jak jeli s náklaďákem. Pak jsme s nima celý odpoledne jezdili po bunkrech.
Akorát, že jsem přišel domů až v půl desátý a to byl potom doma poprask.,''  děda se snaží rozpomenout na své dětsví. ,,Vod třetí třídy jsem jezdil na tábory. Na jednom z těch táborů jsem dokonce dělal trubače. Taky jsme s kamarádem chodili na ryby. To mě ale moc nebavilo.

V takovej sedmej třídě, když už se ta naše parta pomalu rozpadala, protože už většina z nás odešla někam do světa, jsem trávil hodně času na plovárně. Za pět korun jsem si půjčil loďku, ,,maňáska'', nebo jsem s někým hrál pinčes.
Jednou jsme dokonce vybrali poštolčí hnízdo, kamarád nám ze stromu dolů hodil poštolčata. No, a my je celý prázdniny krmili.
Jednou šla kolem sousedka a do krků jim nacpala šišky, co měla pro husy.

My jsme jim dávali odpadový maso z jatek.

Pak, dyž už jsem byl na gymplu, tak už jsem tolik času neměl, to jsme měli povinně měsíc brigády.

A ten zbývající měsíc jsem trávil na plovárně.

Prázdniny, to bylo setkávání s těma mýma kámošema z naší starý party.

Jednou jsem takhle o prázdninách byl 14 dní v Sovětským svazu. Páč my měli povinnou ruštinu a já byl na ty jazyky tupej, táta logicky usoudil, že nejlíp se jazyk naučím tam, kde se používá. A tak mi ze svých peněz koupil zájezd do Ruska,'' tady děda na chvilku přestal vyprávět, ale za chvíli u oběda zase začal.

Jenže to už jsem neměl tužku a papír, takže tady vyprávění končí. Můj děda je rozený vypravěč, opravdový poklad pro kronikáře, ale většinou žádný není po ruce, tak jsem jeho vzpomínky zapsal alespoň já.

Psal jsem jeho slova přesně, jak mi je diktoval, a na těchto stránkách je zachycen jeho způsob mluvení.
Někteří z vás to možná neocení, ale věřte mi, že za pár let tato slova budou mít pro historiky velkou hodnotu.